Strašidla v kraji

Strašidla v kraji
Jdu z města lesům vstříc a upomínka se mnou na vlny tančící pod látek smělou barvou, na jaro v tělech žen, jež s ukrutností jemnou pro ňadra, boky, klín si steré oči narvou; jdu z města horkého a jarní večer tmí se, a hore povlává van váhavý a nyvý, tma z lesů dere se a svítí cesty lysé, klid svěží ovanul mé rozpálené čivy. Tu ženy bláhové, jež ve městě jsem viděl, jichž rozhoupaný prs tak těžko z mysli mizí, a lesů představa, jež plny trav a zřídel i ptáků, vůní, tmy, jsou jako lázeň ryzí, a stráně zastřené a vzhůru cesta sivá a soumrak májový, jenž chvěje se a voní – to všechno mísí se a harmonicky splývá, že sladkou rozkoší div prsa nezazvoní. Však náhle v temnotě pod lípou na rozcestí a opět u škarpy, kde sedlák zhynul kdysi, a v poli u lesa jak hrozba bílé pěsti a u dědiny zas, jak sebevrah když visí, smrt, vraždu, neštěstí tak připomínajíce se týčí kameny a chmurné kusy kovu jak velké, pitvorné a ztvrdlé neštovice, jak úskok, nepřítel, jenž připraven je k lovu, 51 jak hnusná strašidla, jak ženy nakažené, jež z temna neřestně tě chtějí osloviti, jak vrazi silniční, jimž v ruce napřažené nůž dobře broušený a zkrvácený svítí... Tak ve kraj lahodný, kde země sladce dýše, kde člověk rozkoše jen sobě připomíná, a v soumrak vášnivý, jenž jako měkká skrýše pro lásku hlubokou svá hebká křídla spíná, ty chmurné symboly a těla teskně mroucí jen smutek vnášejí a souzvuk věcí plaší, na pamět stojíce prý lásce nad vše vroucí jen lásku drsností svou na rozcestích straší. 52