Villegiatura

Villegiatura
Žár vedra zlatého po stráních stéká k řece jak olej vařící starými trychtýři; ve žhavém poprašku skal snědé leží plece a lesy ztrnulé v svém němém krunýři se časem zachvějí, jak smrt by na ně sáhla... A zdá se, že již již kdes jiskra zablyskne, a plamen vyletí, a ohnivá a náhlá veselost požáru své heslo zavýskne... To léta parného a zastavené vláhy den nemilosrdný vše stápí v suchý var. A v těsném údolí žhnou kolejnice dráhy u řeky vychrtlé, a mlčelivý zmar se zdá, že se stráně do pustých ulic kráčí, do mrtvé dědiny, jež sluncem zalkla se. Jen bílý husí mrak se potácí a máčí v blyskavé zátoce jak v ryčné oase, a drsné fanfáry své s marnou zuřivostí vysílá k nebesům, jichž rozpálený chvost vše smetl do stínů, kde líně, bez bolesti se rodí ospalá a vlažná smyslnost... Na místě zmaru teď jde Eros po dědině: je příliš otylý a s křídly bez peří, má kocovinu zlou po těžkém včera víně, jen nerad zaťuká tu a tam u dveří. 73 Jde Eros dědinou, jež sluncem zaplavena, své šepce poselství u dusících se chat. Neb každou pod střechou nejedna leží žena sytá a ospalá jak odpolední had, kvas těla horkého po loži rozložila ve vlnách umdlených a z prádla kypících, stud kamsi na židli se šatem odložila, snů jemná lascivnost v ní drobný budí smích... Toť chvíle smyslná je pro manželky vratké, jež z nudy vymýšlí si radost aventur, toť chvíle smyslná i pro dívenky sladké, předčasnou zralost vnad a příliš dobrý žír, pro všechny semitské ty nakynuté ženy, tu chloubu kramářů ze starých uliček... A v bílé sednici, než zdřímnou zmalátněny, ohnivě fiktivní je znásilňuje rek... 74