Vysoko uprostřed lesů

Stanislav Kostka Neumann

Vysoko uprostřed lesů
Vysoko uprostřed lesů stojím o šedé dubisko opřen, přišel jsem z bláta dědiny sem, kde třpytí se bílý sníh, kde křesťanů bůh je neznám zcela a každou haluzí popřen, kde nad čerstvou stopou zvěře táhne dech míru po vrších. Na pravo, na levo, dokola kolem mřežovím kmenů a větví na ztemnělé moře vrchů vidím, kde u lesů stojí les; o jeho rozloze klidné a hrdé jen dravého ptáka let ví, o jeho hloubce liška snad zaštěká z mlh ranních do nebes. U vlny černozelené vlna, která je černohnědá, ční nepohnutě a mlčky z moře jak v zakletí a v snách; nad nimi visí se slibem sněhů obloha bez konce šedá: uprostřed malý-veliký stojím tu: květ kvete mi na vlnách. Ze spící skály a nad bílé sněhy pomněnkově kvete, nahoře v lesích jej opatruji a vlastní mou krví je živ, substance krve mé dává mu lesky, tvar jeho měkce hněte; země a člověk krvesmilnili a zplodili modrý div. Zplodili o jedno štěstí více, upřímné, veselé, prosté, jak zrno z hroudy vyňaté sluncem, jež směje se na líchu: v září mi uzrálo uprostřed plamenů, nad sněhy teď mi roste, vod, hlíny, medů a pryskyřic má vůně v kalichu... 26