IV.   My, dráty vyslané do kolonií a tropů

Stanislav Kostka Neumann

My, dráty vyslané do kolonií a tropů k posledním výspám civilisace jak reci, na samém kraji stojíce v požáru světelných snopů či v nesmírných dešťů šíré, zavodněné kleci, urputně hledíme před sebe v hrůzy cizího světa, jenž vstříc nám, aniž nás děsí, své skřeky a ticho své metá. Nás nepovraždí domorodců oštěpy a luky, ni zimnice, která šílenství v mozku bělochů nítí, bez děsu nasloucháme, jak pralesů tajemné zvuky a šelem řev noční se plíží, když veliký měsíc svítí na našich horkých nebesích; my z dlouhé chvíle pouze se chvějeme zpívajíce si monotonně a dlouze. Víme, že před námi leží svět, jenž dosud nebyl dobyt, za námi táž však země již dobytá, námi spjatá; vítězství neodvratné hlásá již pouhý náš pobyt nad půdou sloni, kaučuku, diamantů a zlata. Transvaalem vzhůru! K Nilu! Podle Konga! Ugandskou tratí! v srdce africké pánve! Tu chceme si zazpívati! Zatím však shlížíme na boje, půtky, vídáme visatce, slýcháme důtky, do lidských terčů svištící kule, veliká zbabělství, veliké vůle, krok dobyvatelů, a po jich boku v plantážích, na řekách, v dolech, pralesích ryk nástrojů a povelů, pochodem pochod do kolonisace, krok práce. Shlížíme na setby, úrody, na kořist lovců a na plody ztepilých kokosovníků, na kupy banánů, hromady sloni, na věci svítící a na ty, jež voní hýřící přírodou rovníku; s povrchu sklízeny, z útrob rvány stále jen pryč jsou posílány do světa nade vše lačného, a my, jimž není nic tajného, bezděky při tom vzpomínáme si na první pušky třesk a zář, na první hrdinnou bílou tvář, jež vnikla v pralesy. Víme, že za přišly jiné do země žhnoucí, pohostinné a úděsné zároveň; vrahové smělí se vzpurnou tváří, kořalka, syfilis, misionáři zakořeňovali evropský peň. Svět nikde pacifikován není, všechno se v proudy krve mění, co kročej lidstva znamená; kdo chce, co chce však o tom praví, nám lhostejny jsou lidské mravy, my rozpínáme jen ramena. Na temně svítící záda černochů, na tropické uniformy bělochů dnem, nocí shlížíme klidně; lomozem práce a bojů povyky táhneme zvolna k srdci Afriky, tu staneme očividně. Křížem a krážem s tisíci tisíce spojíme bělochy, černochy, mulaty, mestice, spojíme Araby, Indy, Bury a Němce, Francouze, Vlachy, Angličany, spojíme všechno na všechny strany, své kovové střízlivé věnce rozepneme bez počtu, bez míry, pojíce třídy Kapského města s bazary Kahýry.

Patří do shluku

francie, veličenstvo, napoleon, tuilerie, císař, revoluce, bourbon, paříž, rus, robespierre

324. báseň z celkových 535

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. VÍDEŇ. (Josef Svatopluk Machar)
  2. 1812. (Josef Svatopluk Machar)
  3. OPOUŠTĚNÍ. (František Rybář)
  4. NA ELBĚ (Jan Opolský)
  5. RUSKO V LEDNU 1905. (Josef Svatopluk Machar)
  6. BORODINO. (Josef Svatopluk Machar)
  7. HLAS ZE SIBÍŘE. (Antonín Sova)
  8. VYDĚDĚNCI. (Ludvík Lošťák)
  9. RUS. (Josef Svatopluk Machar)
  10. None (Karel Havlíček Borovský)