Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni
a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní,
chci světlou a vzdušnou dílnu.
Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy obnošené,
vzezření zasvěcenců a masky povznešené,
chci prostý, občanský šat.
Ve staré železo hodil jsem devocionalie,
do ruky vzal jsem nástroje těžkého métier,
z prostého kovu tepu závažné věci,
někdy i zbraň.
Sedím a tepu, a zvoní mi lesklé nástroje,
jakoby vojáci na koni cválali do boje,
to někdy – a častěji, jakoby hudba šla:
prostou a veselou píseň vpřed stále posunuje,
dům a dům dělá místo, zástup se přidružuje,
tu zdvihne kapelník hůl, nastane ticho
všechno se zastaví, někteří klobouky smeknou,
pohledy zvážnějí, šedivé fasády změknou,
ráz! hlubokými tóny
počíná hymna.
Sedím a tepu, a mimo okna má plyne
po každé vteřině vlídné a pohostinné
nějaký docela prostý zjev:
housata uštipující trávu před plotem,
fůra, jež dlouhé kmeny veze s rachotem,
holčice nesoucí chleby;
života jednoduchého střídavé nárazy
způsobem nevzrušujícím pokojné obrazy
kladou mi na skla jasná
a zas mi je berou.
A třetí děj, to je přístav mých vidin a snění,
jež připlouvají a odjíždějí po proudu bdění
jak plachetní bárky a lodi:
míjejí jedny jak větřík, jenž křídla náhle složí,
z jiných se vylodí u mne hromada zboží,
ovoce, surovin;
své bledé ruce široce majíc roztažené,
obloha poněkud severní nad tím se klene,
hry racků házejí po ní
veselé věnce.
A tu si vzpomenu někdy, let kolik je tomu již,
co jsem byl také bujný a potulný tovaryš
u mistrů, u života;
na stole dubovém plný korbel nám stával,
na naše výpravy svět se nám čekati zdával,
děvčata špoulila rty.
Ale já stesku po letech mladosti v srdci svém nenesu,
po práci vycházím do luk, vycházím do lesů,
přináším hřiby z hlubokých doubravin,
miluji rybolov.
Tož by se zdálo, že čas mi pokojně nad hlavou dřímá.
Jako když dlouho po blesku teprve hřímá,
o dění slýchám hlučnějším.
A přece přijdou mi dni, jak oblaka k prasknutí nabitá,
jak hroznů koše, jichž zrna jsou zralá a nalitá,
svět šírý s nimi;
svět šírý slyším kol rodné své, těžce rodící půdy,
ze hlubin země hrčí vozíky plné rudy,
žní kosy řinčí, jdou vojska a bronzové sochy
z náměstí rostou.
Naslouchám větrům, k jich křídlům šustícím čichám,
na skále dívám se v dálku a široce dýchám,
zamyšlen vracím se domů;
vážím a se všech stran prohlížím děje:
kdes jde snad o bázně, jde o naděje,
které jsou také mými.
Myslím, že kovová ústa polnic již volají,
že musí nastoupit mnozí a mnozí, než zdolají
nepřátel starých pluky –
a já jsem záložník.
Jsem věčný záložník armády, která je všude,
ve všech jsou řečích pochodu slova, jejž hude
našeho pluku hudba.
Položím nástroje, opustím dílnu a lesy.
Kopáč a lopatu sem! Zákopy zděláme si,
a zde je puška a šavle!
Jedinou dobrou ránu vyšlu-li v tomto boji,
dvakráte, Země, byli jsme v životě svoji:
v dílně své pro tě jsem pracoval,
v poli jsem pro tě se bil.
Tak tedy život mi rychle i pomalu uplývá.
Po špatné noci hodina starostmi šedivá
na slunci lehne si do trávy.
Ledacos mohu si odříci z toho, co jiní mají,
poněvač tisíc mám věcí, jež jiným unikají,
a nezakopané hřivny.
A když se lidské touhy ocitnou v cestě mi,
větrný zámek stavíme si křehkými dlaněmi,
všechno vím, co bych činil a činil,
kdybych byl bohatý muž...
Nechte si chrámy své, pagódy, věžičky ze sloni
a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní,
mně stačí les a dílna.
Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy vypůjčené,
vzezření zasvěcenců a masky povznešené,
mně stačí prostý šat.
Škrabošky pro masopustní jsou jen maškary.
Zde však jsem s úspěchy, bludy a nezdary
já skutečně, osoba civilní,
dělník a občan.