Ty ke mně nevejdeš, až tvoje jaro vzplane,

Adolf Bohuslav Dostal

Ty ke mně nevejdeš, až tvoje jaro vzplane, bych spálil žárem svým tvůj nejkrásnější květ, bych v prázdné nitro své a touhou rozsápané skvost drahý s hlavy tvé v divokou oběť vmet’. Jsi božská v ženství svém a v čistotě své velká, a zázrak tvůj já sotva chápat dovedu, pláč nocí zoufalých v tvé duši ještě nelká, jen melodický zpěv tam zazní k posledu. Já báseň nádhernou, již tvoje mládí zpívá, přec nikdy v žití svém nepřečtu docela, mé oko planoucí jen za tebou se dívá: ty nikdy nepřijdeš, bys u mne shořela. A nechoď ani blíž. Jsi pro mne svatá příliš. Ať zbude vůně tam, kde kvetl život náš. Ten žár, jenž vzplane vždy, když na hruď mou se schýlíš, tu vášeň divokou, je líp, když nepoznáš.

Patří do shluku

poupě, růž, růže, květ, vesna, polibek, jaro, zkvést, pel, zulíbat

757. báseň z celkových 803

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Intimní dialogy. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Květy na hrob. (Adolf Heyduk)
  3. MOTIV VÁŠNIVÝ. (Adolf Bohuslav Dostal)
  4. SVATEBNÍ. (Jaroslav Vrchlický)
  5. V TVÉM SRDCI... (Jaroslav Vrchlický)
  6. VICHŘICE. (Ludvík Lošťák)
  7. TY ODCHÁZÍŠ? (Adolf Brabec)
  8. Ó netouži! (Adolf Heyduk)
  9. JARNÍ VÁNKY. (Ludvík Lošťák)
  10. VÝSTAVA RŮŽÍ. (František Kvapil)