IMPROMPTU.

Adolf Bohuslav Dostal

IMPROMPTU.
Ó nerozpínej bílou náruč svou, já duši mám tak divně bolavou, pojď se mnou hledět do večerních mlh, já nevím proč mi zrak tak náhle zvlh’. Můj božský sne, můj světlý anděli, my spolu ráj jsme kdysi viděli, a přece jen přes naše objetí cos letí vždycky jak stín prokletí. [30] Cos v hodině, kdy touha splněna, vždy ve hlubinách duše zasténá, jen jeden dlouhý vzlyk a stlumený, oh duše má, leč ráj je ztracený. Ne, nerozpínej náruč svoji dnes, tu pohádku mi jenom dopověz o hvězdných nocích, vůni jasmínu a věčném štěstí – pak nechť zahynu. 31

Kniha Touha (1898)
Autor Adolf Bohuslav Dostal