Touha (1898)

Verše, Adolf Bohuslav Dostal

Diplomatická verze Ediční verze
ADOLF BOH. DOSTAL:
TOUHA.
VERŠE.
[3] SLEČNĚ BOŽCE MARKOVÉ.
[5] TOUHA.
[7]
V měkkém a nadšeném, tichém snu básníka V měkkém a nadšeném, tichém snu básníka
 zářící fantómy letěly mlhami, v srdce mu touha z nich pršela veliká. A když tak za nimi díval se slzami, jeden se zastavil, bílý a přeskvělý, duši mu rozehrál, naplnil hvězdami. A snivé písně mu na rtu se zachvěly. [9]
KDYŽ JSME SPOLU ČETLI: „...ta pohádka je stará, stará, stará!“ Jar. Kvapil: Liber aureus.
„Ta pohádka je stará, stará, stará!“ – – A přece znova my ji čteme spolu, a přec z ní ssajem teplou vůni jara, dva bílé květy na jediném stvolu. Má duše přec ji šeptat bude stále, a do modliteb našich bude pláti. – – Viď, my se máme rádi neskonale! – Ta pohádka se v našich srdcích vrátí. A jednou šťastni vzpomenem si na ni, jak dnes ji čteme v nadšení a pýše – to pak už bude slunce v zapadání, a růže zvolna dokvetou nám tiše. [10]
Ve květu, ve květu od jara ku létu Ve květu, ve květu od jara ku létu
 v touhách a ve chvění šlo naše mládí, my jsme se vypjali vysoko do světů, my jsme šli pospolu oba tak rádi. Pospolu, pospolu v kvetoucím údolu duší svých mladých jsme kráčeli volně, budoucno setmělé hledělo s vrcholů do našich polibků tiše a bolně. Dnes jdeme po stráni, léto se naklání, jeseň nám do snění opodál kývá; kolik těch květů se pro život zachrání?... Budoucno setmělé dívá se, dívá. [11]
MELANCHOLIE VEČERA.
Krajinou jsem zvolna šel potemnělou, tichou, spící, vedle řeky monotonní melodii šeptající, k níž jsem slova nenašel. Slunce bylo zapadlé. Intensivní vůně sena teplým vzduchem rozlila se, bílá mlha, rozložená nad řekou, se chvěla mdle. [12] Krokem mojím probuzen přede mnou pták vzletěl z křoví, ode města zavanul sem táhlý nápěv chorálový, stlumený jak tklivý sen. Z lesů táhl tichý pláč, slyšela jej duše moje, smutek růst jsem cítil v sobě pro ztracené touhy svoje, pro cit daný bůh ví nač. 13
Ať přijde temno v budoucnu kdysi Ať přijde temno v budoucnu kdysi
 do našich cest, dnes tichá noc nám nad hlavou visí, plna je hvězd. Proč hleděl v zimu, jaro když posud touží se pnout, sotva nás oba přivedl osud v společný kout. Až mojí láskou znavena jednou odejdeš v dál, v nocích až dlouhých hvězdy nám zblednou, pak přijde žal. [14] Dnes, duše moje, máme se rádi, stále a víc, teplý jas touhy, tichý zpěv mládí bije nám vstříc. Dnes jdeme krajem, prostý jenž stínů ve slunci vzplál, oba si štěstí neseme v klínu – nač ptát se dál. Ať přijde večer; my zřeli z jitra duše své kvést; zbude přec do tmy na dně nám nitra tušení hvězd. 15
V ta místa, kde jsem líbal tebe V ta místa, kde jsem líbal tebe
 v dnech sladkých ve svém náručí, teď šedivé se dívá nebe a vítr někdy zaskučí. Teď z rána mlha padá na ně, a z křoví nezní ptačí zpěv, jen časem zalétne sem maně snad vyplašená koroptev. Snad skalní holub usedne si tu někdy na vrch jasanu, a ničí krok jej nepoděsí a nepřerve nit jeho snů. [16] Tak jako v prázdné kapli je tu, v níž světlo dávno doplálo, kde trochu vůně svadlých květů jen z minulosti zůstalo, a kam se nikdo nenavrátí by pomodlil se na chvíli. A naše štěstí –? Ať se ztratí; my jsme se přec jen napili. 17
STARÁ POHÁDKA. Dru AI. Rašínovi.
To pohádka je stará: Jel mladý rytíř z jara, jel hrdě v před, a voněl les, a konvalinky kvetly v háji, zpěv slavíků se z křoví nes a z polí píseň na šalmaji, kraj všecek ve slunci se rozepěl. Do lesa rytíř vjel. U vody snivá víla stála, v očích jí zlatá slunce hrála, vlasem jí rosa prosvítala, a ten se nocí tměl. [18] K sobě ji strh’ a rozkoší se chvěl. – – – – – – – – – – – – – – – – – – Do hradu nežli dojel zpět, ta víla v objetí mu svadla, a stměl se kraj, a opad’ květ, a mlha smutku na les padla, kam rytíř vyjel z jara. – Ta pohádka je stará. 19
IMPROVISACE. Slečně Otilii Dvořákové.
Taťano bílá, Taťano snivá, srdce mé zpívá: Tichá dálka, zamlžená, odkud píseň harfy sténá, duše tvá se do ní dívá, Taťano snivá. Tiše, tiše slyšíš zníti neviděných zvonů bití mysteriem touhy spilá, Taťano bílá. [20] Ještě se tvá ruka spíná při vzpomínce Oněgina, pro sen štěstí, jenž v ní stlívá, Taťano snivá....snivá... Bolestnou píseň o marné touze srdce mé zpívá. 21
Cítíš to stesknutí v mlhavém odpůldni, Cítíš to stesknutí v mlhavém odpůldni,
 venku když listí už padá, když se ti vrývavě vzpomínka poslední z přešlého léta do duše vkrádá, ty bys plakala ráda? Je to jen smutek a pláč někdy zoufalý, co tady ze všeho zbývá; my jsme tak věřili, my jsme tak doufali, teď nám ten smutek do hrudi splývá, a v našich duších se stmívá. [22]
Ty ke mně nevejdeš, až tvoje jaro vzplane, Ty ke mně nevejdeš, až tvoje jaro vzplane,
 bych spálil žárem svým tvůj nejkrásnější květ, bych v prázdné nitro své a touhou rozsápané skvost drahý s hlavy tvé v divokou oběť vmet’. Jsi božská v ženství svém a v čistotě své velká, a zázrak tvůj já sotva chápat dovedu, pláč nocí zoufalých v tvé duši ještě nelká, jen melodický zpěv tam zazní k posledu. [23] Já báseň nádhernou, již tvoje mládí zpívá, přec nikdy v žití svém nepřečtu docela, mé oko planoucí jen za tebou se dívá: ty nikdy nepřijdeš, bys u mne shořela. A nechoď ani blíž. Jsi pro mne svatá příliš. Ať zbude vůně tam, kde kvetl život náš. Ten žár, jenž vzplane vždy, když na hruď mou se schýlíš, tu vášeň divokou, je líp, když nepoznáš. 24
PECCAVI.
Blátivou ulicí vlekl jsem mdlé svoje tělo, mlhavý déšť se mi truchlivě na šaty věšel, svítilen světlo se žlutavě tu a tam chvělo, nikdo té chvíle tou zamlklou ulicí nešel. Piana tóny mi chvílemi zazněly duší, chvílemi smích se v ní ozval, tak protivný nyní, znavený, zhnusený šel jsem tou ulice hluší, slyše své kroky znít o rouleaux výkladních skříní. Náhle se divoká bolest mi do duše vryla: jméno tvé čisté kdos tichounce zašeptal ve mně; plakala duše má, plakala cudnost má zbylá, na dně mé bytosti jen se cos chechtalo temně. [25]
MELODIE SMUTKU. Jaroslavu Hilbertovi.
Je pusta zahrada a květy pošlapány, a večer mlhavý tu kolem padá zvolna, jsou znaky strhány a vyraženy brány, ze zámku starého zní melodie bolná. A večer mlhavý tu kolem padá zvolna, jdem cestou zapadlou, již všichni opustili, ze zámku tesklivě zní melodie bolná. Květ mladých illusí my hledáme tu bílý. [26] Jdem cestou zapadlou, již všichni opustili, když druha potká druh, jen ruku stiskneme si a jdem zas sami dál květ onen hledat bílý: my víme, voněl tu, a víme, kvetl kdesi. Však cesty prázdny jsou a sšeřilo se záhy, a v zámku smutný zpěv kdos hraje na varhany. – Tam cizí postavy se týčí nade práhy. – – Je pusta zahrada a květy pošlapány. 27
UKOLÉBAVKA.
Mé drahé dítě, sladce spi! Je tmavá noc a hvězdy žádné, květ, který kvetl včera, vadne, je chladná noc a mlha padá, mé drahé dítě, spi! Už táhne jeseň, dítě, spi, a s jasanu se listí tratí; to léto se už nenavrátí, v němž měla’s mne tak žhavě ráda....ráda... Mé drahé dítě, spi! [28] Jen, dítě moje, sladce spi! Ten život, který přijde zítra, snad obraz tvůj mi vyrve z nitra, snad svadne naše touha mladá. Mé drahé dítě, spi! A nevzpomínej ani, spi! Dny naše – listí opadané, a se stráně už vítr vane. Ty’s měla mne tak k smrti ráda....ráda... Mé drahé dítě, spi! 29
IMPROMPTU.
Ó nerozpínej bílou náruč svou, já duši mám tak divně bolavou, pojď se mnou hledět do večerních mlh, já nevím proč mi zrak tak náhle zvlh’. Můj božský sne, můj světlý anděli, my spolu ráj jsme kdysi viděli, a přece jen přes naše objetí cos letí vždycky jak stín prokletí. [30] Cos v hodině, kdy touha splněna, vždy ve hlubinách duše zasténá, jen jeden dlouhý vzlyk a stlumený, oh duše má, leč ráj je ztracený. Ne, nerozpínej náruč svoji dnes, tu pohádku mi jenom dopověz o hvězdných nocích, vůni jasmínu a věčném štěstí – pak nechť zahynu. 31
Víš, to bude jaro, plné vůně bude, Víš, to bude jaro, plné vůně bude,
 až svou hlavu skloníš na vždy k mojí hrudi, slunce uvidíme zapadati rudé, a noc přesladká se pod hvězdami zbudí. Nádherný květ bílý opadne v té noci, ale ve tvém nitru zalká tisíc písní, budeš jako dítě, slabá, bez pomoci, ale k svatosti až vyrosteš tou tísní. [32] Tisíc paprsků se v krvi tvojí skříží, a z nich ze všech bude hřáti požehnání, pod tou štěstí svého nepoznanou tíží rozpláčeš se tiše v sladkém odříkání. Milióny světel nebe naše vzplane nad krajinou duší, jež je rosou vlahá, jaro do ní přijde láskou požehnané: viď, to bude chvíle zázračná a drahá. 33
V KVĚTNOVÉM RÁNU. F. X. Svobodovi.
Slunce vycházelo, nad krajem se chvělo, kudy v tichých polích sám jsem zvolna šel, místy na mezi se květy zabělelo, v pavučinách v trávě rosy třpyt se skvěl. Páry lehounké se třásly nad lukami, v tichu nesmírném se země modlila, jaro probuzené znělo vzpomínkami, a má hruď se jimi všecka zalila. [34] Zabouřilo mládí v krvi mojí náhle, píseň radostná mi v duši plakala, rozepjal jsem náruč v touze neobsáhlé po ženě, jež na mne v dáli čekala. Rozeběhl jsem se, všecko hřálo ve mně, mladost má to ráno pila jásavě, zvonilo to ve mně, voněla mi země, slunce vycházelo v rudé záplavě. 35
ROMANCE.
Tiše, tiše do květů položil jsem hlavu tvou, konvalinek bílé zvonky voněly ti pod hlavou. Natrhal jsem anemonky, na hruď bílou ti je dal, pak jsem stranou v trávě tu pohádku ti povídal: [36] O princezně, které spaly velké touhy ve hrudi, o princi, jenž přišel z dáli, a ty jeho oči plály, že se ptáci v písních ptali, zda ty touhy probudí....probudí... Tiše modré anemonky ležely ti na hrudi. 37
PÍSEŇ V LETNÍ NOCI.
Buď Iselinou, moje snivé dítě, je jasná letní noc, já v náruči své toužné skryju si tě, buď Iselinou moje dítě, pojď snům mým na pomoc. Ze křoví Pan se skrytě na nás divá, jak ležíš v loktech mých, zpěv tichý ze hvězd do krajiny splývá, i v duši mé to zní a zpívá a do polibků tvých. [38] Pták ze sna vzbuzený snad poděsí tě, snad noční motýli, mé políbení utiší tě hbitě; buď Iselinou, moje dítě, den bude za chvíli. 39
PÍSEŇ.
Zvedni hlavu zamyšlenou, jarem hoří svět, dřív než budeš mojí ženou, bílou růží ulomenou, rozzpívej se naposled. Slunce zajde, den je krátký, růže uvadne – mládí den ti stráví sladký, v němž ti jako do pohádky skane štěstí záhadné. [40] Nové sny ti potom sklenou, nepoznaný světsvět, rozkveť, nežli budeš ženou, bílou růží ulomenou, rozzpívej se naposled. 41
NOCTURNO.
Do noci horké a snivé jak pohádka přišel jsem za tebou; mládí mě opíjí, vášnivou píseň zpívá. Přišel jsem za tebou, duše má přesladká, písněmi slavíků, vůněmi lilijí – noc je tak horká, snivá. Nocí tou zemdlena, vůní a touhami, přimkni se, duše má, nežli se rozední, v rozpjatou náruč moji, obejmi hlavu mou, vylíbej duši mi, v modlitbu vášně mé amen co poslední vydechni svatost svoji. [42]
MOTIV EROTICKÝ.
Hořely západy v červeném plápolu, když jsi mne líbala na rty a na čelo, všecko jsme ztratili, všecko nám zmizelo, v hlubinu touhy jsme padali pospolu. Jen ještě v korunách modře to zaplálo, jen ještě jasany vůní nás zalily – pak jsme ty poslední mosty už spálili, a jenom v duších to potichu zpívalo. [43]
PODZIMNÍ MELODIE.
Rozpusť dlouhý vlas svůj hnědý, je to dnes už naposledy, na konec jsme došli též, listí svadlé spadne zítra, v mlhavá a chladná jitra ty už nepřijdeš. Nech svou hlavu na mém klíně, zavři oči těžce, líně, blíž se přiviň na mou hruď. Ještě okamžik nám zbývá – smutek tklivou píseň zpívá, tiše, tiše buď. [44] Bylo slunce, květy plály, v písních jsme tu usínali, dnes je tady pusto již, listí svadlé spadne zítra. V mlhavá a smutná jitra ty se nevrátíš. 45
Jsem už touhou všecek mdlý Jsem už touhou všecek mdlý
 a ty nepřicházíš stále, růže v parku uvadly, opadly, jsem tak mdlý, tak neskonale. V křečích náruč rozpínám po přízraku tvého těla – mlhy, kam se podívám, stále sám, a ty’s přece přijít chtěla! I mé písně vybledly, a ty nejdeš, nejdeš stále, smysly mé tě hledat šly, nenašly... Jsem tak mdlý, tak neskonale. [46]
Vím, je to marné! Ještě se nerozednilo, Vím, je to marné! Ještě se nerozednilo,
 ale má náruč čeká tě, stále tě čeká. Ještě je záhy. Příliš nás svědomí spilo, příšera světa příliš nás doposud leká. Ale ty přijdeš! Přijdeš až ráno se vzbudí, divoce krev ti zabouří v náruči mojí, v polibcích omdlíš přižehlá na mojí hrudi – já vím, ty přijdeš! Čekám tě připraven k boji. [47] Čekám tě s touhou, vášeň má všecka už hoří, čekám tě chtivý uhodit do tváře světu, lásku nás obou křiknout až na konec moří, v divoké pýše strhat ti diadém květů. – Ještě však nejdeš. Ještě se nerozednilo. Ale ty přijdeš sluncem až zaplane ráno. Zvonění v dáli slyšel jsem, vstříc jak ti bilo: blížíš se v dáli! Pojď, je už zotevíráno. 48
MOTIV VÁŠNIVÝ.
Neodcházej ještě! Obejmi mě úže, vypij duši moji naposledy, zcela, žhavým polibkem, strhni květy s hlavy, rudé svoje růže zahoď do daleka v smíchu divokém. Sevři moje tělo v náruči své vřelé, přitiskni svou hlavu pevně na mé skráně v horkém toužení, dej, ó dej, ať vášeň má tě stráví cele, v objetí ať těsném zemřem blaženi! [49] Posílám Ti, má drahá, tuhle knihu, třebaže jsem v ní nedovedl plnými tóny vyzpívat všecku sílu své touhy a žhavost naší lásky. Ale to už jen duše cítí, a vysloviti to není v moci člověka. Vím, že Ty to pochopíš, a vlídně přijmeš moje verše. A Tvoje oči stejně oddaně budou se dívati v duši mou...
V PRAZE, v prosinci 1897.
[51] Tiskem Dra Edv. Grégra v Praze 1898. Nákladem Grosmana a Svobody.
E: až; 2004 [52]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Grosman, Josef; Svoboda, Václav
(Tiskem Dra Edv. Grégra v Praze 1898. Nákladem Grosmana a Svobody.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 52

Věnování: Marková, Božena
(Slečně Božce Markové.)