Cítíš to stesknutí v mlhavém odpůldni,

Adolf Bohuslav Dostal

Cítíš to stesknutí v mlhavém odpůldni, Cítíš to stesknutí v mlhavém odpůldni,
venku když listí už padá, když se ti vrývavě vzpomínka poslední z přešlého léta do duše vkrádá, ty bys plakala ráda?
Je to jen smutek a pláč někdy zoufalý, co tady ze všeho zbývá; my jsme tak věřili, my jsme tak doufali, teď nám ten smutek do hrudi splývá, a v našich duších se stmívá. [22]