Jsem už touhou všecek mdlý

Adolf Bohuslav Dostal

Jsem už touhou všecek mdlý Jsem už touhou všecek mdlý
a ty nepřicházíš stále, růže v parku uvadly, opadly, jsem tak mdlý, tak neskonale.
V křečích náruč rozpínám po přízraku tvého těla – mlhy, kam se podívám, stále sám, a ty’s přece přijít chtěla! I mé písně vybledly, a ty nejdeš, nejdeš stále, smysly mé tě hledat šly, nenašly... Jsem tak mdlý, tak neskonale. [46]