– Kdybych byl svoboden, vzal bych hůl
a všecko svoje do baťochu.
Ještě jsem neviděl světa půl!
Ze svého štěstí pouze trochu.
Dveře bych otevřel, šel bych, šel
až k zelenému moři dolů:
růžový keř by rozpučel
na holé stráni mého bolu.
– Kdybys byl svoboden, šel bys, šel,
jak všickni chuďasové chodí –
ale ty věru bys nedošel
ni do přístavu velkých lodí.
Svobodu vezmeš si, když ji chceš,
a nohy nechodí ti ztuha,
leč světa vezmeš a dobudeš
jen se smělostí dobrodruha.
– Kdybych měl odvahu, shodil bych
kabátek panský, panské zvyky,
do dlaní plivl bych si a dych’
a vyrazil bych z republiky,
vsadil bych na práci, sval a krev
poslední groš, na velkou kartu:
vydal by železný světa řev
dolary pro mou krásnou partu.
– Kdybys měl odvahu, v zubech nůž,
konquistadorů srdce dravé:
šednoucí nedohoní již muž,
co mladík prospal v době pravé.
Změklé máš svaly a srdce mdlé,
krev pouze na sny postačí ti:
tělo tvé slabé a usedlé
nemůže svět si podrobiti.
– Kdybych byl mlád, ach, ba pravda, mlád,
neseděl bych tu, nerozprávěl;
v sibiřské Klondyce právě snad
teď zlatokopův stan bych stavěl.
Člověče dobrý, řekni však,
zda vědělo by moje mládí,
co muži vypráví starý vrak,
jejž příboj bije, dráždí, hladí?
– Kdybys byl mlád! Nač ten planý vzdech?
Nevstane mrtvý, leží, leží.
Živému korunu snů však nech,
v ní zpívá ještě život svěží.
Až touhy vyhasnou, zbledne sen,
životu bude odzvoněno:
po věcech sladkých ti zbude jen
vzpomínka šedá, prázdné jméno.
– A hořký zbude-li v srdci žel,
že jedna touha marna byla,
ta, kterou život mi zahořel,
jak v slunci zlatonosná žíla?
Co snu a touhy mi platen dým,
nač rozkvetly mi klasy plané,
vím-li, že pohádku nezměním
v skutečnost žatvy požehnané?
– Co všecko nechtěl bys, tuláku,
v počasí špatném na rozcestí,
kde bědné plemeno chudáků
nepozná nikdy, co je štěstí!
Byť sil jsi neměl již, nebyl kos,
do srdce nevpusť resignace:
snad ještě zbývá ti šťastný los
anebo strýček v Americe!