Z dálky ta kladiva zvoní jak zvony
v ticho, jež tlačí se do ulic.
Leč z blízka jsou to řevy a stony
zkrocených kolejnic.
Divými blesky holými zkvetlé
v prudkém se spíjejí světle
měsíců elektrických,
stažených s hůry téměř až k zemi,
houpajících se nad kolejemi
uprostřed pěstí lidských.
Uprostřed vítězných pěstí a svalů
oslňující se houpá květ,
květ městské noci
a výheň,
do černých ulic v užaslém cvalu
ryk letí a trhá černý svět,
jenž bez pomoci
zří práce líheň.
Úsečně, tvrdě a temně
zní povel jak z rozkazu země:
Hoj – rup!
A noční tuláci
civějí na práci,
básníka mysl okouzlená,
voják a žena.
Z dálky je shluk to jak okolo vraždy,
jak z novin oživlá zpráva.
Leč z blízka v těžkém rytmu tu každý
svou sílu na oltář dává,
kde kámen, železo, písek a hlína
a letní noci spoluvina
zalily potem těla,
ta hnědá těla z lodních lan,
ta těla plná zajizvených ran,
vítězná těla.
A lana břemena zdvihají,
ramena břemena nesou,
tísněné hrudníky těžce dýchají,
lana se třesou
a chvějí se i rozkročené sloupy,
svěráky lidské, páky a stoupy:
hoj – rup!
Tak opatrně jak by děcko spící,
zdvihají, kladou temnou kolejnici:
hoj – rup!
A noční tuláci
civějí na práci,
básníka mysl okouzlená,
voják a žena.
Voják a děvče se za ruce vedou
v tom nočním oslnění
a v rytmu, jenž strhuje nahotu smědou,
prudce si po každé ruce stisknou,
když lidé a železo mocněji výsknou
svou píseň práce a klení.
Uprostřed těl, jež potí se únavou,
uprostřed olejných, zemitých pachů,
v nich touha se jitří: Buď mým! Buď mou!
v očích je plno nachu.
Hoj – rup!
A výheň tryská ohni ryky
k obloze, jež nad ní zeje,
žhavými mává kapesníky,
že práce se děje, se děje
vždy znova
že se tu zdvihá a klade, kope a ková,
a křiky bijí jak nože.
Pak básník jde hledat rytmická slova
a milenci tvrdé lože.