metafysika

Stanislav Kostka Neumann

chřadne-li to, čemu říkáme tělo, stýskává si tak zvaná duše: řekne-li srdce, že už dost dřelo, proč zhroutí se i má napjatá kuše. střílela květem, láskou i hněvem, vznešená přece byla. než se vše v popel promění žehem, tak ráda by vyskočila. pýchy a domýšlivosti plna, aspoň co kvíteček hlohu, aspoň co čistá, průhledná vlna moci se věčně zřít v bohu. ilusi nesmrtelnosti a boha, soustečko přeohlodaných kostí, předhodí metafysická vloha ubohé lidské ješitnosti. a při tom člověk by všecku krásu těch pytlů s nadějemi dal rázem za slib, že svého času se vrátí na nevděčnou zemi.

Patří do shluku

slavský, němec, velehrad, sála, řeč, mílek, německý, jev, slovan, okolek

399. báseň z celkových 412

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Pověz, duše milá, pověz přímě, (František Sušil)
  2. 47. Oni rtové, jejichž vůně plynná (Jan Kollár)
  3. LXXXVI. Stýská mladému se Spitihněvu (František Jaroslav Kamenický)
  4. člověk (Stanislav Kostka Neumann)
  5. 46. Jeseň přišla, ba již přišla zima, (František Sušil)
  6. 44. Hraběnko! ty skrytá pod Kunickým (Jan Kollár)
  7. 55. Není bolest zrádné lásky pouhá, (Jan Kollár)
  8. XLIII. Služba. (František Matouš Klácel)
  9. 132. Kam se děla starodávná sláva, (František Sušil)
  10. 4. Se zalíbením na Váceslava (František Jaroslav Vacek)