středoevropské jaro
jde jaro vskutku, bledá bárka luny
se po stříbrné vlně beránků
milostně loudá, znějí tenké struny
rašícím světem z lesů do parků,
a také po dlažbách a autostradách
vzrušení vonné táhne z dálky v dál,
zvěst o prchavých, uhrančivých vnadách,
pro něž bys jako loni vroucně vzplál.
jde jaro vskutku, odněkud se vrací,
jak to už dlouho, dlouho činívá,
a je to dar, snad skvostná skřínka hrací,
jež dobrá srdce písní zahřívá –
když ovšem nepřehluší křehkých dechů
třeskutý povyk z džunglí majetku,
řev zbrojovek a řečnického plechu,
jež strojí strašnou lázeň člověku...
68
už není jaro požehnáním svazku
živého s živým, cosi třetího,
zbytnělý zločin shodil lidskou masku,
zmar hotov vrhnout do dne jarního.
69