materialismus
[9]
život
život je krásný, život je těžký,
nemilosrdné hodiny,
dlouhá údolí, vysoké sněžky,
jsme vlastně všickni hrdiny,
my, kteří jdeme pěšky.
život nás láká, život nám hrozí,
žíznivé touhy, krvavá lopota,
za rohem číhají zákeřní bozi,
zlatá periferie života,
ti, kdož se tu jen vozí.
život je krásný, život se mění,
všeho i bídy jen do času,
z temnot se dereme na světlo denní
v nejkrkolomnějším zápasu,
bude i to, co není.
11
život je krásný, daleká cesta,
marné však není žádné volání.
zemdlený není ostudou města,
hanbou je zrada a pokání,
zpáteční cesta se trestá.
12
člověk
tělo nám dýchá, cítí, myslí,
tělo je duše, tvá duše tělo je.
střásáme mámení, představy syslí,
veliký svět nám na čelo bubnuje.
bubnuje krásu, bubnuje hrůzy.
jsme tvor, jenž se stromů sestoupil v pralese,
napřímil páteř a poznal musy,
svobodnou hordu, bič státu a konfese.
ten člověk strašně vespolek bloudil
otroctvím, krví, zlatem, kadidlem,
než skutečnosti se pod závoj vloudil,
svým nejlidštějším pobádán snem.
tisíciletí dlouhá to byla,
věky snad minou, než v pospolitosti
pochopí všickni, že už jim zbyla
jen cesta k pravdě a spravedlnosti.
13
člověk a země, snad kosmické drama,
v něm práškem s vteřinami jsi živými.
nic bytost nebyla by tu sama.
člověk je tvůrcem jen mezi druhými.
14
země
země je krásná, važme si země,
což neříkají astronomové,
že je to neobyčejný případ
v kosmické říši chorovodové.
važme si země, dokud je živá
a hostí vody, ptáky, květiny;
i když je někdy zlostná a tvrdá,
daruje také sladké hodiny.
važme si země, pomine jednou,
věčnosti není tady ani tam;
vteřiny naše jsou vše, co máme,
jsi brusič však, jenž drží drahokam.
brusiči země, važme si země,
v rukou svých máme její fasety.
nebudem hříčkou žraločích pudů
a otrokáři planety.
15
spojuje nás už, zástupy dělné,
v jazycích sterých hymna jediná.
jen srdcem nejnešťastnější zpívá,
hlasitě celá šestá pevnina.
16
duch
nevane na zem, nesídlí nad ní
v strašlivém bezednu sluncí a hvězd,
není to holubice v den radní,
není to ševel z tajemných cest.
z tebe a v tobě se rodí a vzrůstá
snad jako jedle, snad jako kleč,
snad jako světlo, snad tma jen hustá,
pramene píseň, větrná řeč.
z tebe a v tobě jen žije a hyne,
nadutec, světec, padouch či rek,
utvářen prsty toho, co plyne,
sterými prsty, z nichž den je i věk.
ne z chladných prostor nad pláštěm vzduchu,
ne z ohně stálic ni z iluse mdlých,
ale jen z pracovitého ruchu,
z kladů a záporů po cestách svých
17
přijímáš v sobě na blizny jeho
kouzelný nebo hanebný pyl...
až osvobodíme zneuctěného,
pokvete z věnce spojených sil.
18
chvála pozemskosti
na pozemskost polož hlavu
po starosti vezdejší,
píseň splavu
po špičkách ti zkonejší
oheň vší.
jako na podušku z peří
bylinami postlanou,
když se šeří,
polož na ni s důvěrou
hlavu svou.
i když zdá se tvrdá jindy,
vykoupáš se ve vůni,
šumí lindy
nad lekníny při tůni
v modrém dni.
i když zdá se rozervána,
jde s ní naše vítězství,
vzácná panna
zplodila nás k prvenství
v říši lví.
19
z vrchovaté pozemskosti
pij svůj den jak ze džbánu
při slavnosti,
hned se rozkroč po ránu
do lánů.
nikdo ti už nenalije
nikdy, cos tu nevypil,
neožije,
cos tu bludy v smutku chvil
promarnil.
i když ze dna piješ hoře,
bídu, hlad a yperit,
je nás moře:
chceme žít a černý lid
nasytit.
zpívá, skučí, šeptá, hučí,
zapomeneš na báje,
moře učí, kudy pěšky ze stáje
do ráje.
20
chvála konkrétnosti
jak dobré je, že možno říci
jednokvítek nebo hořec,
hned vidíš věc, a po sednici
vzpomínek tančí hudebníci,
krásy kopec.
jak dobré je, že máme slova
sedmihlásek nebo datel,
hned vidíš věc, a do olova
dnů potměšilých zvoní sloha,
píseň přátel.
jak dobré je, že také víme,
co je hlad a co je zrada,
jen konkretní řeč učiníme
svou cihlou, když se vypravíme
v puklá lada.
21
těsto
nelze si nic vymyslit,
jenom skutečnost svou máme
a jen z ní si upřádáme
pravd a snů svých věčný kmit,
jímž se holedbáme;
jako děti na haldách
kutáme a budujeme,
předhistoricky se rveme
jednou v jasu, jindy v tmách,
ale jdeme, jdeme
z marnivosti proroků,
z opiových fantasií,
z rukou zlatých, jež nás bijí,
z bezradnosti otroků
jdeme k harmonii...
22
nelze si nic vymyslit,
ze skutečnosti sny tkáme,
těsto, které v hrstích máme,
na svobodný, šťastný byt
sobě zaděláme.
23
chvála světla
milujme prostý, průzračný tvar
a jasná slova v čistém vzduchu.
Úpadek, chaos, rozklad a zmar
holdují písni bzučící z puchu.
z hniloby teplé rozkoš má svou
zelená moucha mihotavá;
červíčci v hnoji hemží se hrou,
jež mystická je jako žravá.
pro jasný pohled a přímý krok
narovnal člověk svou páteř a šíji
a jako rytíř, ne jako mlok,
skutečnost hledá a harmonii.
všemu, co temné, vyhlásil boj
a jasno, jasno chce míti všude.
milujme světla každičký roj.
není-li, bude. není-li, bude.
24
chvála dialektiky
jen když se klad a zápor střetnou,
může vzniknouti něco kloudného.
vrhni se, čmeli, na číši květnou,
ať máme plod.
chceme-li mír, tož pro větší boje,
než je hovadství běsů válečných.
o cestu běží pro světlé zdroje,
spravedlnost.
co dneska je, už nebude zítra,
dnes nejsi už, co včera jsi byl.
člun ponech v proudu, míříš-li v jitra,
návrat je smrt.
ne proti proudu, s proudem a v čele,
kde nejpodstatnější zuří boj.
jen zde jsi částečkou vykupitele,
ne lesklý troud.
25
raději v bezejmennosti žíti
v živném zápasu s tvrdostí hrud,
než se nad vřavou honositi
jhem dutých slov.
26
chvála modernosti
módy se líhnou a hynou,
modernost trvá.
neučinils mě hlinou,
ale z tvrdého drva.
módy s včerejškem hasnou,
modernost otvírá jitru.
když oči tu žasnou,
svět vaří se v nitru.
čest, hanba, radost, žal, naděje, bázeň,
láska s nenávistí,
tvá kolektivní lázeň
v proudu, jenž čistí.
sobci si hvízdají stranou.
módy se líhnou z mrvy.
modernost strašnou a požehnanou
chlap má v krvi.
27
sám nejsi nic...
sám nejsi nic,
a nebýt sám je těžké,
ptáků je na sta, květů na tisíc
a všecky jsou hezké,
co jsi však mezi nimi
s rty nesdílnými?
sám nejsi nic
a se svou marnou pýchou
jdeš pánem z nemanic
nevlídnou líchou,
jsi černými hnán mračny,
spadlý list soběstačný.
sám nejsi nic,
však s druhým srdcem síla
a člověkem jsi ještě víc,
když srdce rozbušila
ozvěna touhy lidské
po sklizni harmonické.
28
básník a člověk
básník a člověk jedno jsou,
nelze jich oddělit frází.
květ každý dán je rostlinou,
a rostlina půdou, z níž vzchází.
čarodějové nám ze svých slují
věc prostou ovšem zatemňují.
básník a člověk jedno jsou,
světlonoš, mrzák, troup nebo dítě;
básník a člověk svorně jdou
opium pít i ležeti v žitě.
čarodějové nám ze svých slují
věc prostou ovšem zatemňují.
básník a člověk jedno jsou,
dělník, jenž rodí se pro čin
a podporuje hřivnou svou
osvobození nebo zločin.
čarodějové však z temných slují
tu prostou věc nám zatemňují.
29
hřivny
necti talent pro talent,
holou hřivnu od přírody,
někdy pocel, jindy cent,
světla strž i černé vody.
dárce neví o daru,
po svém řádu slepě dává.
podivme se rozmaru.
jaká čest však, jaká sláva?
hřivnu mívá blb i vrah.
svět se v jejich drápech svíjí.
dekadentních klacků tlach
slavičí zní melodií.
jak jsi s hřivnou nakládal,
to tě chválí nebo haní;
ne cos dostal, co jsi dal,
přežije tvé holedbání.
30
chvála evoluce
jak jsi krásná, země divá,
tvárná, živá, proměnlivá,
že jsi vznikla,
vydavši i strašnou sílu,
která rozmáchla se k dílu,
v temna vzkřikla.
ty i my jsme dlouho byli
pro krvavou kratochvíli
smečkám pudů;
už to víme, zápasíme,
my tě, země, oslavíme
žertvou bludů.
jak bys byla, země, hnusná,
beznadějnou krví dusná,
kdybys byla
stvořena rtem zlomyslným,
krvežíznivosti plným,
paskvil díla.
31
neměla by konce hrůza,
kterou seje zlatá luza
v lány práce...
naše však jsi, s tebou my tu
proměníme v ranním svitu
konstelace.
32
optimismus
proč láti životu a světu,
že sis tu zkazil žaludek;
zapal si hebkou cigaretu
a do vzduchu, ne do slov květu,
vyfukuj kocoviny věk.
je vedle něho ještě jeden,
věk zrodu, zápal, hněv a boj,
někomu kyne mrazný leden,
jiný byl ptačím zpěvem sveden
pochopit jarní nepokoj.
jen vinník v krásném čtverospřeží
si pesimismem krášlí trest.
nevinný však i na smrt běží
se zpěvem, v němž se víra ježí,
veselost obrozených měst.
33
metafysika
chřadne-li to, čemu říkáme tělo,
stýskává si tak zvaná duše:
řekne-li srdce, že už dost dřelo,
proč zhroutí se i má napjatá kuše.
střílela květem, láskou i hněvem,
vznešená přece byla.
než se vše v popel promění žehem,
tak ráda by vyskočila.
pýchy a domýšlivosti plna,
aspoň co kvíteček hlohu,
aspoň co čistá, průhledáprůhledná vlna
moci se věčně zřít v bohu.
ilusi nesmrtelnosti a boha,
soustečko přeohlodaných kostí,
předhodí metafysická vloha
ubohé lidské ješitnosti.
34
a při tom člověk by všecku krásu
těch pytlů s nadějemi
dal rázem za slib, že svého času
se vrátí na nevděčnou zemi.
35
poslední soud
nejsi-li slep a hluch, je peníz dnů
na tvrdé dlani oheň nebo led.
zasykne srdce: nezapomenu
a nedám krvi chudnout v nouzi snů.
sem palaš. na kůň. ohrožen je svět.
máš-li či nemáš, lze se vůbec ptát?
ledaže v cevách zkyslé víno máš.
nestačí život v sobě milovat,
už zítra budeš zelenavý hnát
a životu, jenž trvá, odevzdáš
jen sobeckosti stopu marnivou.
co básnils, oněmí, zač bil ses v tmách,
to soudit bude člověk, nad hlavou
svobodu maje, střechu světelnou,
jíž nedobyly straky na vrbách.
36
kontinenty
dr. václavu vackovi
z úcty k jeho čisté povaze a čestné dřině
[37]
omar
v československu omar kdesi
žebral.
v severní zemi s jehličnatými lesy
četník ho sebral.
po rodném slunci kdy asi naposled chodil
mezi fijalovými stíny?
francouzskou hanbou se brodil
v horku domoviny?
snad ergem bloudíval s velbloudicí,
tiskl ručku rdící se henou.
snad v oase napájel mehery snící
pod oblohou nezjízvenou.
anebo nastavoval jen ruku
k těm, kteří věří v korán,
na tržišti pod střechami suku;
bídou byl zorán.
39
pak jednoho dne je vylákali
celou partu
do sladké francie, slibovali,
vsadil na tu kartu.
proklatou kartu imperialistů,
nasreni lhal, a alláh zradil.
udřený omar na dláždě zkys’ tu.
je krise, žes žraloky nevyhladil.
ve vichru zabloudil, nevrátil se domů,
zabloudil v evropě i ve svém žití,
zapomněl na biskru, stín palmových stromů,
neslyší muslimské čepobití.
je mu zima, v severní zemi sněží.
tak poznal statkářskou fenu.
v severní zemi pohozen leží
strom bez kořenů.
40
píseň o granátu
jaký zločinec byl by bůh,
kdyby byl;
který spravedlivý duch
válku by dovolil?
býti všemohoucí
a neobrátit zbraně,
zbraně nevinných na vinníky
štvoucí do kampaně –
míti blesky a hromy,
archandělův meč
a nesrovnati se zemí vznešené domy
kující zradu, strojící léč –
velet andělům strážným,
vševědoucí být
a nechtít ani srdcem vlažným
děťátkům s cesty granát odstranit – –
41
děťátkům čtyřem berberským
v maroku,
tím, s čím si hrála, zabitým
a osudem otroků,
neboť strůjci války a světa páni
jsou před granáty vždycky poschováni.
ten granát zbloudilý
čekal tam na svůj den;
aby zabily,
vyjdou z továren.
dravci se takhle ukryjí,
u vesnice měl díru;
válka zabíjí
v boji i míru.
a na světě je válka,
by ti, co mají, měli víc.
šrapnelová je dálka
mezi pracujícími a hordou pijavic.
a každý bůh se vždy paktoval
s šakaly panskými.
ten granát, jenž děťátka roztrhal,
byl možná požehnán kněžími.
42
zulské dívky
nikdy nepřestaneme milovati v snách
mladé ženy,
mladé dívky krásné v horkých krajinách;
jen svou nahotou tu byly oblečeny.
černou a hnědou nahotou,
tmavé plameny země-žnečky.
většinou
už je zříš jen za strašlivou mhou,
přešly přes ně bílé smečky.
černých vzpomínáš i hnědých vzpomínáš
i mužů na hanebném kůlu.
proklínáš
řev civilisovaných úlů.
byly krásné také dívky zulů.
měly ňadra jako věže s černým kloboukem,
ústa jako báseň jižní;
43
na antilopu ji posaď bujným snem,
stepní travou letí básníkovým dnem,
štíhlý tvar a krásný bližní.
v korálových špercích, v rouše nevinných
podala ti napít z kalabasy...
burský farmář nasadil tu otroctví a hřích,
britský žralok dovršil to dílo spásy.
chrabrá srdce podlehla křesťanským zbrojovkám,
dívky zulů křesťanské lásce,
cizí dobytek pase černý chám,
v dolech a plantážích dře se panské chásce
na její kostely, banky, bary, university
v bloemfonteinu, v pietermaritzburku,
v praetorii, v johannesburku,
pokořen, zhanoben bílými termity.
a ženy zulů, kafrů, bečuanů
nosí vodu v tykvicovém džbánu,
v ztepilých tělech možná spirochaetu pallidu.
nejsou to už plameny o strmých ňadrech,
jsou to jen proletářky v evropských hadrech,
zhasla krása v stínu zlatých nelidů.
zhasla krása mladých dívek také na stepích.
morálka se probudila u textilních fabrikantů:
44
nekupuje národ nezaměstnaných,
oblékají tedy národ bantu.
a kristus na kříži má kulomet,
kořalku a spáry johnů bullů...
nevrátí se světlo pozdě pro ten černý svět?
jsou vůbec ještě krásné dívky zulů?
45
nosič ze „santosu“
na „santosu“ jsem při tom byl,
takový pytel, to byla tíha,
mrzáka jsem si vysloužil,
byla to tíha.
na samý kraj jsme nosili
pytel za pytlem, každý plný
jsme vysypali a brejlili,
jakou to potravu žerou vlny.
stotisíc pytlů jsme vysypali,
my zrádci, chasa laciná,
a přece vlny se nevzdouvaly,
nestoupla mořská hladina.
hlava šla kolem v horkých snách,
že kávu vaříme na vodách
bez ohně, bez hrnců, neslýchaně;
pro miliony jsme vařili,
ty porce dole svačili,
úrodu celou s naší dlaně.
46
pro tuhle slávu
jsme vyváželi úrodu celou,
kávu a kávu a kávu
v mořskou hlubinu stmělou.
když kávu rádi, když kávu chcete,
nemusíte ji kupovat,
tam dole ji zadarmo dostanete
a můžete se uchlastat.
tam na dně ještě místa dost,
a mrtvoly, jež tam hnijí,
mohou vám ukázat budoucnost
i těch, kdož krev nám pijí.
zelenou hubou zející,
v níž slimejši si hrají,
klokotavě jak slavíci
k hodům vám zazpívají:
proč země setbu zahřívá,
proč úroda je tak zuřivá,
proč rosteš, keři, tak spoře,
když chudý nemůže kupovat,
když hladový má dále hlad,
a potravu dostane moře?
ale my v moři cizí davy
jsme blahobytem zanesli,
47
by pánům nahoře ceny kávy
neklesly...
na „santosu“ jsem při tom byl,
takový pytel, to byla tíha,
mrzáka jsem si vysloužil,
byla to dvojí tíha.
48
stará píseň čínská
před vraty nám stojí dub,
u jezera jilm se chvěje,
pod ním sedí m’lostpán chlup
jak ty stromy bez svízele.
šťastný den si vyvolí,
kukuřici nepěstuje
ani rýži na poli,
volavkou si zatancuje.
šťastný den si vybere,
ráčí vyjíti si z domu,
konopí však neseje,
prochází se stínem stromů.
49
třicet dvě misie
třicet dvě misie
hnízdí v Číně,
jancekjan je dravá voda,
obyčejně však plyne líně.
třicet dvě hnízda se rozlézají
po dobré zemi.
veliká matka trpělivá
opovrhuje všemi.
třicet dvě klubka hadů
úlisně syčí svou báji.
laoce, konfuce, budha
se usmívají.
třicet dvě pobožné agentury
západních kořistníků
nenakoupily mnoho
pro krista továrníků.
50
čtyři sta osmdesát milionů
hobluje utrpení,
čtyři sta osmdesát milionů
brázdí strašlivá dění.
v hluboké brázdy sejí
východ i západ,
lidská šelma se nebude věčně
na cizí sápat.
generálové kupčí a zrazují,
padají mučedníci.
v hlubinách dobré země
semena klíčí.
v černých hlubinách z krve a potu
klíčí jitro,
procitne čína, ó čína,
tisícileté nitro.
jancekjan vzedme své kilometry
nad zemí rozcuchanou,
čtyři sta osmdesát milionů
vstanou.
sbohem, imperialisté,
i s vaším bohem.
třicet dvě misie
hoří stohem.
51
píseň rikšakuliů
běhej hochu tahej hochu
v džinrikiše sedí pán
uhněte se lidé trochu
je to tlusťoch jako džbán –
chce se jíst chce se pít
chce se v kostky hrát
vezu těžkou rybu zlatou
pohoupám ji baculatou
honem utíkat.
běhej hochu běž a táhni
jsi jen chudý žlutý ďas
vzhůru dolů běž a zahni
ať je v kapse měďák zas –
chce se jíst chce se pít
chce se v kostky hrát
máš-li doma teplou pičku
dostaneš i polívčičku
honem utíkat.
52
běhej hochu nebuď ráček
sedí ti v tom zelenáč
dá ti možná stříbrňáček
bachratý ten bílý pcháč –
chce se jíst chce se pít
chce se v kostky hrát
raděj bys ho shodil dolů
nelezou sem bez úkolů
honem utíkat.
běhej hochu žádné hračky
strážník by tě brzy měl
to by byly opletačky
zadarmo bys jim pak dřel –
chce se jíst chce se pít
chce se v kostky hrát
pro takovou kratochvíli
by tě třeba oběsili
honem utíkat.
53
běhej hochu ať si medí
i když je to z usa chlap
někdo na dolarech sedí
za měďákem běhá rab –
chce se jíst chce se pít
chce se v kostky hrát
dobrou radu přidá k minci
by ses vyhnul nevěstinci
honem utíkat.
běhej hochu běhej bděle
tihle z usa příteli
chválí svého stvořitele
pilně každou neděli –
chce se jíst chce se pít
chce se v kostky hrát
moc je dolar na chlapovi
krucifix je dolarový
honem utíkat.
54
běhej tahej pot a bída
táhnou stále dál a vpřed
tahounů je plná třída
tahounů je plný svět –
chce se jíst chce se pít
chce se v kostky hrát
jsme jak mračno které krouží
pánům dole tvář se dlouží
táhnem účtovat...
běhej tahej ať se vezou
pak si lehnem do trávy
těm co ještě popolezou
zahoukáme do hlavy:
a teď jíst a teď pít
a teď v kostky hrát
a když vézt se tedy všichni
a když táhnout také všichni
honem utíkat.
55
evropo...
evropo, strakatá hromádko zemiček,
se tří stran oblévá pýchu tvou moří jek,
se čtvrté polovinu
vzali ti povstalci s cepem a kladivem,
už nenáleží k tvým ouhorům pode jhem
zlatého stínu.
nejsi už, evropo, jako jsi bývala,
když milost ducha se na tebe smávala,
vyhnalas toho dárce;
teď mluví z tebe jen vražedných kovů skřek,
diplomat, zločinec, žralok a podomek,
špinavý zrádce.
co ještě jsme a co doposud svíráme,
jen z minulosti tvé po nitru chováme,
srdce a mozku sklizeň;
nic nám už nemůžeš ze svého přidati,
pijeme ze studnic sovětských úpatí,
z tebe jen trýzeň.
56
kamkoli dosáhneš, prokletý krchove,
prohnilé desky a kostlivé spáry tvé
znásilňují a mučí;
pro dravce zbytnělé z krve a ze zlata
jsi zhanobila svou půdu i poupata,
jež marně pučí.
za všemi moři jsi znectila bílou tvář,
z hrůzy a hanby máš krvavou svatozář
před lidstvem s jinou pletí;
kdyby to v dějinách byl jenom tvůj už list,
pohltila by tě strašlivá nenávist,
jak jed a smetí.
a přece, evropo bez cti a bez věnce,
jednou se rozpuknou znova tvé pupence
pro pracovitou radost.
na troskách třídy, jež zbožnila zlatou lež,
stařecká macecho, panensky rozkveteš
pro novou mladost.
zločiny zahladíš dělnými dlaněmi,
duch se zas vrátí a potáhne pláněmi,
dědinami a městy.
duch se zas vrátí i na tvoji pevninu
z rozloh, kde spojil se v leninskou rodinu
kontinent šestý.
57
viva villa
tygrovi v džungli nebudeš
o lásce vypravovat,
k žralokům v moři nemůžeš
s haluzí v zubech plovat.
kdykoli chudí pány bili,
na soucit krví doplatili –
viva villa.
lásku a soucit možno dát
jen za soucit a lásku,
chceš-li své vrahy milovat,
všecko dáš znova v sázku,
kde chudým pánů líto bylo,
tam lidstvo na to doplatilo –
viva villa.
58
usa
devět hochů ve scotsboru,
devět hochů nevinných,
jako na stygickém voru
devět květin urvaných
slunci, ulicím a matkám
mezi bytím-nebytím
volá ke všem křižovatkám
mlčením svým strašlivým.
devět hochů v cele smrti,
devět hochů bez viny
čeká, až jim bílí chrti
skočí na krk... hodiny,
měsíce a léta plynou,
běloch krká rozkročen:
černoši jsou, tak ať hynou,
chudí jsou, ať pojdou jen.
59
askarové
v šeď školních lavic bílému hochu
rubíny cestopisů plály.
jak by byl plakal, kdyby byl zvěděl,
proč cesty podnikali.
v karneval hoře, bolesti a muky
černého strhli člověka.
ta moře kolem beránci jsou jenom,
ten hrozný okeán je afrika.
teď pronásledujíce otrokářství
jsou imperialisty.
oblečen do lví kůže na sokl si stoupne:
kousek se povedl čistý.
otroci země mu dobývají.
otroci v prvních liniích.
otrokem bít se za otrokáře,
jaký to krvavý smích.
60
ubozí, stokrát ubozí.
a nevinní jak šelmy z lesů...
můj bílý hochu, tvoje cestopisy
jsou prolog ke krvi a děsu.
61
nazisland
německo, deutschland, l’allemagne, germany
není už, bylo pohřbeno do cel,
hnědý rubáš je zahalil s hlavou i rameny,
na hrobě roste ocel.
strašlivý krchov, strašlivá lež.
pro ty, jimž jísti z jednoho hrnce,
plechové circenses strojí vybraná spřež.
a v poli havran čeká na suché trnce.
když gangster s řády chlastem se rozjaří,
krvavý stín mu na zeď píše: wir darben.
havran čeká, konjunkturu mají zbrojaři
a příští travič i. g. farben.
o sto procent stoupla spotřeba sektu,
pohřební hostina sadistických band.
na troskách německého intelektu
se naparuje nazisland.
62
mistři kultury zpívají ve vyhnanství.
mistři světové politiky a diplomacie
zas jeden zločin spáchali v proradném tatrmanství.
šelma se vzpírá osudu. buržoasie.
63
německý emigrant
pomyslit, že – když vstáváš časně ráno,
po dobrém spánku z lůžka vstáváš zas –
z těch tisíc, sedmdesáti těch tisíc
zas někdo navždy zhas’.
pomyslit, že – když po cizí jdeš půdě,
bys cizí město z cizích ulic pil –
z těch tisíc, sedmdesáti těch tisíc
zas někdo ubit byl.
pomyslit, že – když s horkou touhou myslíš
na domov svůj a na německa los –
z těch tisíc, sedmdesáti těch tisíc
zas „oběsil se“ kdos.
pomyslit, že – když naléváš si znova,
bys myslit, myslit přestal nad sklenkou –
z těch tisíc, sedmdesáti těch tisíc
zas mnozí v mukách mrou.
64
pomyslit, že – když zapomínáš zvolna
na vše, cos prožil, slyšel, uhlídal –
že sedmdesát, sedmdesát tisíc
má nepomyslitelný žal.
65
facit
ubohá věda – zamkla plot svých luhů,
by prodávala vzácné koření,
bohatí brali jen, co šlo jim k duhu,
a těm, kdož slovo v skutek promění,
chudým jen pachuť surogátů zbyla –
až zákonem rub vědy učinila
bublina bahna.
ubohé umění – jak do jeskyně
až na dno pověr sestoupilo v snách,
znalecký cech se topil v těžkém víně
a pracující lidé v patokách,
básníkům skutečnost se ošklivila,
až ve skutečnosti je utopila
bublina bahna.
66
ubohá pravda – jako náměsíční
bloudila po římsách, ne po lidech,
a na ulicích pravdy poloviční
dělaly špalír lži, jež dula v plech.
tak pravda psancem, lež se pánem stala,
a milionům zločin nakázala
bublina bahna.
67
středoevropské jaro
jde jaro vskutku, bledá bárka luny
se po stříbrné vlně beránků
milostně loudá, znějí tenké struny
rašícím světem z lesů do parků,
a také po dlažbách a autostradách
vzrušení vonné táhne z dálky v dál,
zvěst o prchavých, uhrančivých vnadách,
pro něž bys jako loni vroucně vzplál.
jde jaro vskutku, odněkud se vrací,
jak to už dlouho, dlouho činívá,
a je to dar, snad skvostná skřínka hrací,
jež dobrá srdce písní zahřívá –
když ovšem nepřehluší křehkých dechů
třeskutý povyk z džunglí majetku,
řev zbrojovek a řečnického plechu,
jež strojí strašnou lázeň člověku...
68
už není jaro požehnáním svazku
živého s živým, cosi třetího,
zbytnělý zločin shodil lidskou masku,
zmar hotov vrhnout do dne jarního.
69
spokojenost
mizí lidem krev a šednou tváře,
žízní setba pod strohostí bašt,
do prázdna zní suché komentáře
nad běžícím pásem sebevražd,
v hladný smutek řinčí kuropění,
ale zbrojaři jsou spokojeni.
na vahách jen jedny visí misky
a pak hák, bys moh’ se oběsit.
z vědění jsou napájeny zisky,
pomoc z něho není pro tvůj lid.
světadíl tlí úbytěmi v dřeni,
ale zbrojaři jsou spokojeni.
pýcha tuctů miliony škrtí,
zlaté spáry chrání kulomet,
pýcha trubců dílo míru drtí,
po vavřínu z krve lační skřet.
ocelový jahve zuby cení:
zbrojaři jsou velmi spokojeni.
70
karpaty
na poloninách kvetou enciány,
to po zákonu slepé přírody,
a lidské květy jsou tu ušlapány,
to po zákonu lidském.
hvozd zkrásněl na horách, a plavuň s jedlí
jsou stejně syty v řádu pralesním.
po řádu lidském v selech na smrt zbledlí
jsou navždy vyděděni.
ve hloubkách divočiny země zpívá
o strašné kráse svého života.
a v chatách se smrtí hlad hovořívá
o bídě člověčenství.
umřela dávná lidská pospolitost,
dozněla píseň lidské svobody.
v přírodě trvá krása, řád a sytost,
řád lidský roztál v pánech.
71
v karpatech hořců zvonce hoří modře
a v rajských lukách kvete upolín.
i to snad jednou dohola tu odře
hlad chudých – žravost pánů.
je horší dravce v horách panská pýcha,
antropofága horší lačný bohatec.
ze sopek živých méně zkázy dýchá.
přísahej věčné záští.
72
píseň o verchovině
každý nosí svobodu
a žádný hrst kukuřice
olbracht: nikola šuhaj
verchovina, verchovina,
země vnadná,
v patách kráse běd tu bloudí
na tisíce;
verchovina, verchovina,
země hladná,
kdo jí aspoň do syta dá
kukuřice.
verchovina, verchovina,
země chorá,
blekotá tu idiotů
úsměv strašný.
za hladem, jenž z panské vůle
sela orá,
mor se plíží v černé chaty,
v život prašný.
73
přichází sem panská věda
na tu nemoc:
„mor sem na vás, lidé dobří,
z polska táhne,
a že se tu ze zbožnosti
postíte moc,
na zesláblé tyf a smrtka
nejdřív sáhne.“
verchovina, verchovina
zotročená
půst má věru ustavičný,
ale z bídy;
jako v lesích pták, tak v selech
člověk sténá,
dravec chudé rusíny rve,
chudé židy.
verchovina, verchovina,
země smutná,
jako vše, nač padne dravce
pracka divá.
zbav nás, hněve, všech, jimž naše
hoře chutná –
jména zemědělce lupič
zneužívá.
74
apolita
karpaty jsou překrásné hory,
když se po nich jen procházíš;
dřeš-li se tu však na potvory,
rveš-li se tu s bídou a mory,
k nebi stoupáš a k peklu máš blíž.
zima v karpatech dlouho vyje,
nevinný tvor padá do kleští,
v starých zákopech iluse hnije,
a lidské tragikomedie
rostou tu jak houby po dešti.
přes hory, lesy, poloniny,
přes pohraniční patníky
svobodný vítr si hvízdá psiny;
přes lidi vane dech otročiny,
na lidi mají tu četníky.
75
když dva se perou, třetí se smává
anebo také bývá bit;
zbrojař si zisky zastrkává,
z chudáka holý psanec se stává,
pořádek musí být.
tak na patníku znenadání
nikola genyk, že je chud;
tam ani tady ho nechtějí páni,
tam a sem jsou lidé štváni,
byl stvořen člověk odnikud.
v starém zákopu karpatském sedí
muž a žena a dětí šest, –
stromiska mlčky na tebe hledí,
oblaka běží a nepovědí,
z čeho je panská pěst.
člověk odnikud... spatra se dívá
naobědvaný na něho...
země jen jedna, krásná a divá,
o bratrství konečném zpívá
s patníku přeraženého.
76
stará balada
na dubovém stole čistém
nabídli jsme jim chléb a sůl.
sebrali nám s ježíšem kristem
poslední kravku.
na květovaném talíři
podali jsme jim ovoce.
nechali nám tu, raubíři,
ošklivou nemoc.
jedni i druzí slibovali,
říkali tomu svoboda;
jedni, druzí, všickni dali
jen větší bídu.
bůhví, že nevíš, co se děje,
samo to přijde z mračen.
na pány a čaroděje
pak jsme tu vstali.
77
bůhví, že nevíš, co máš v rukou,
když neštěstí své biješ.
na vrata osudu zoufale tlukou
mozolné dlaně.
na krchově pod křížem
narostlo kopečků rázem.
oblaka zpívají s pastýřem
žalobu truchlou.
78
pod krušnými horami
pod krušnými horami
krušný smutek vždycky hnil,
nad černými jamami
prach z uhlí člověk pil.
pod krušnými horami
tvář smutku hladově zbledla,
pod žlutými mlhami
bída k ní sedla.
osleply ztichlé sklárny,
zápasem o zisk zrazeny,
a v šachtách robotárny
jsou horníkům šichty kradeny.
hrůza nezaměstnanosti,
rub sytých magnátů,
brnká na housle z kostí
strašlivou kantátu.
79
s tou hudbou muži tady
jdou na svatbu se smrtí,
divokých šachet černé vnady
nasytí nebo usmrtí.
nasytí na chvilku, usmrtí navždy,
tak jedenáct jich padlo už:
kapitalistické vraždy,
kapitalistický nůž.
tak padli i včera tři na jaře
a dva z nich za kamaráda:
nezapomeňte na skláře
kroupu, smrčka a hübnera.
u košťan kalný ranní svit
a mrtvý před živým stojí:
možno-li k smrti se sjednotit,
nelze to učinit k boji?
80
středočeská krajina
nad dědinou obdélníky polí
hnědí stiskly zeleň smrčiny.
oráč zahleděl se do okolí,
zemi s bídou čichá z krajiny.
zemi s bídou, matku neduživou.
dejž nám aspoň chléb náš vezdejší.
den už končí šedí zimomřivou,
kosí píseň hoře konejší.
dole v šenku zívá chlap jak hora,
brunátný a s černou parukou.
hore pacholek mu pole orá,
jeho pole, dvůr a hotel jsou.
užil, nahrabal, teď s nadějemi,
s babou svou se rve a s mrtvicí.
„a z těch polí dávno už je zle mi“,mi,“
říká, popadaje sklenici.
81
a ta pole těžce zavánějí
zemí s bídou pro oráčův čich.
jarní věci zbytečně se dějí
pro tvrdnoucí dlaně námezdných.
82
stalin a stachanovci
kamže až klokotá kladivem
kovové krásy a ctnosti
ta kovadlina s kujným snem
o nové společnosti
jiskry srší do srdcí
kdo by ses mohl nevrci
v to modré moře práce
sen dávno není pouhým snem
krev svaly klouby kosti
jej vůkol mění krok za krokem
v kaskádu skutečnosti
kovář kovářů na zemi
historickými dlaněmi
kuje generace.
po leninovi největší
kovář kontinent kuje
šestina pevniny neklečí
před bohem pro buržuje
83
pět šestin škemrá o milost
šestá kohoutem v budoucnost
kokrhá na pochodu
a kovář kuje bezpečí
pro horoucnost jež duje
na kovadlině největší
ráz krokům zabubnuje
naslouchají mu na polích
po šachtách továrnách kolejích
podobni chorovoduchorovodu.
chorovod hrdinů práce zní
už novou ctí a slávou
mění se otroctví námezdní
v horlivost usměvavou
rozum jejž západ pokořil
nadšení pro něž mu úsměch zbyl
osely pěstují sklidí
a kovář kuje kolo kol
kol a kos a kladiv
každého kulka mžikem skol
kdo pikle kul by zradiv
koluje práce koloběh
spirálou kolmou k shodě všech
komuně kloudných lidílidí.
84
parašutistky
památce ljuby berlinové
a tamary ivanové
básník by řekl: rozhoupal větřík
veliké zralé pampelišky.
to my jen slezly radosti žebřík
a okoušíme výšky.
svobodné dcery dobyvatelů
spravedlnosti a míru
chtěly by vzkřiknout až k éteru
svou víru, v člověka víru.
vše je už zbraň – i to možná jednou
k obraně kvádrů svých dáme,
na zem však slétajíce rodnou
štěstím se zajíkáme.
pod deštníkem svých padáků
pohodu, plno květů,
s risikem křehkých plakátů
vracíme veselost světu.
85
španělsko
karlu konrádovi
[87]
španělské dny
všecky věci ztratily z barev a lesku,
všecky věci couvly v šedivé pozadí,
země hořící oslnila nám oči,
na ztrnulém jarmarku strašný kolotoč krve,
vyjící zápas nám ohlušil sluch,
zápas na život a na smrt mezi životem a smrtí,
ještě moci odejít do toho boje o svět,
ach, moci bodlo vrazit do bídných prsou lotra –
všecky věci ostatní se zdají nepatrné,
všecky věci ostatní vychladly,
všecko, co milujeme z celého srdce,
všecko, co nenávidíme ze vší mysli,
vtělilo se v tuto černou a rudou,
v očích nám šlehá toliko požár,
v uších nám práská toliko hromobití,
v mozku máme jen hrůzu,
v srdcích máme jen úzkost a naději,
španělsko.
89
jaké strašlivé dny. a týdny a měsíce.
ráno i večer nás podrobují útrpnému právu.
ještě nikdy nebyly hodiny tak dlouhé.
ráno i večer počítáme kilometry k vítězství.
ještě nikdy nebyl život lidský tak krátký.
90
hodiny
ty naše lidské hodiny
jsou krátké tak, ach krátké,
a daleko jsou krajiny
zaslíbené a sladké.
jsme jedni dál a druzí blíž,
šťastní už u svých pluhů.
my v dálce jako silnou číš
svíráme úspěch druhů.
a hodiny jsou krátké tam,
že budují své štěstí,
a hodiny jsou krátké nám,
že ujídáme scestí.
když však se rozechvějí dny,
a další o vlast hrají,
ty naše krátké hodiny
jak hlemýžď uplývají.
91
asturští horníci
všecko svaté strašně zrezavělo.
o meč chleba vojska bojují.
mečem chleba podmaňují tělo,
mečem chleba osvobozují.
světské touhy světská protivenství
obnažila pravou svoji tvář.
je-li vám však třeba podobenství,
hle, tu v nejtemnější zemi zář,
duch, jenž prahne po spravedlnosti,
v hrdinech svých táhne nad děly,
z asturského pekla vyslal ctnosti,
z černých šachet černé anděly.
marnou mstou a dřinou nezdoláni,
vstali s korouhvemi vzkříšení;
olejem ne, uhlím pomazáni
k plápolajícímu znamení.
92
v palbu žoldáků jdou, v hromy letců,
z hrůzy černé v hrůzu ohnivou...
který bůh měl pro čest tolik světců,
kolik člověk pro svobodousvobodu svou?
93
zpěv o andělech
josefu horovi
básníku, jenž nám zahráls tiše
k andělům smutně krásný zpěv,
by sestoupili s marné výše
a proměnili naši krev,
by v tom, jenž tady ve tmách dýše,
rozžehli sterilní svůj zjev,
básníku, pohled vertikální
vrať k zemi od těch přeludů,
jsou papír, sádra, plech ti dální
utěšitelé bez trudu,
jsou paskvil mdlý a teatrální
andělů, živých osudů,
andělů bez kostelních rámů
a bez oltářních voskovic,
kteří už přerostli lesk chrámů
i marných snění čiré nic
a rudým jasem s černých trámů
v náš zápas planou do ulic.
94
to srdce jsou, jež zahořela
purpurem solidarity
s osudem chudých, jejichž těla
jsou umučena necity
i pokořena v chrámci čela
licoměrností charity,
to srdce jsou, jež světa hoře
v citlivém svalu slyší lkát
a v tvůrčí lidské nepokoře
se s jeho strůjci musí rvát,
za odpíraný chléb a moře
radostí čistých bojovat.
jsou všude a vždy zazářili,
když svět jich potřeboval v tmách,
i poraženi zůstavili
své srdce v našich hlubinách,
svým srdcem a svou pravdou smyli
kus lidské hanby v dějinách.
nezděláš z ilusí a stínů
na dobré zemi dobrý svět,
den ze dne musíš domovinu
mozolnou rukou obrábět
a ničit plevel, hmyz a špínu,
bys dostal urozený květ.
95
od vltavy až k palmám ria
tu andělé nám v čele jdou.
kolik jich má dnes asturia,
andělů s puškou srdečnou.
salud la passionaria,
ten lidský cherub nad psotou.
96
in memoriam
federico garcia lorca
sladká kytara sladká andalusie,
kde večer jasmínem voní,
byla hozena v krev a pomyje,
osiřel vodotrysk a marně slzy roní
na její myrty, na magnolie.
osiřel cypřiš a jeden mořský břeh,
pomerančovník čeká na ty struny,
dávno už v modrých nocích nezněly po sadech,
a hebké prsty luny,
do oliv a pinií malující runy,
lyrika půdy ztratila melodický dech.
cukrová třtina, meloun, kukuřice
v horoucích polích se nechvějí už s ním,
nechodí vzhůru na vinice
s milostným zpěvem večerním.
97
nezpívá si s chudým pastýřem ovec,
na mezku nejede pěšinou sierry,
v snách neulehne do trávy pod jalovec
s bohatstvím důvěry...
rozbili kytaru, zabili člověka,
že miloval zemi, lid svůj a píseň,
byl jenom zpěv, zpěv zblízka i zdaleka,
odtud, kde nebujela by plíseň.
strašlivá plíseň z hazuk a chtivosti –
a ona ho zavraždila,
zpívajícího svědka své krutosti,
píseň však, píseň věru nezničila.
ten zasněný a měkký hlas,
sladké andalusie kytara sladká,
prolne se bojem a vrátí se v jas,
i dlouhá hrůza přece bude krátká.
už dávno v hnůj se změní všecka lačná sběř
i vrazi, co ji živí, co jí pomáhají,
zmučená země a hořící keř
svobodnou domovinu dají,
dějinám přibude slavný list,
jak vzešlo jedno hrdinné ráno,
odplivnou si, až budou číst:
canalla franco, canalla molo, canalla de llano,
98
ale ty písně kytary z granady,
krvavě ověnčeny,
budou se stále vraceti v zahrady,
pastviny, pole, vinice, balkony, stěny
znít budou básníkem, jenž půda byl a lid,
dělník, dívka i mezkař.
bude jen práce a klid,
libertad.
99
podzim 1936
jde dělník pěšinou a do dálky se dívá.
„co myslíš, toníku“,toníku,“ dí nezaměstnaný
s rukama v kapsách, kde nic nezahřívá,
potkav ho jako list, v ten podzim vyhnaný.
„co myslíš, bude prý zas letos krutá zima,
a člověk nemá už, kde by vzal naději.“
však toníkovi stín se stmívá pod očima,
a rty se mu jak v snách jen tiše zachvějí:
„španělsko.“
jde člověk učený a usmívá se smutně,
sychravou ulicí s ním kráčí starý druh:
„můj milý,“ povídá, „my vzdělanci jsme nutně
pro řád, v němž nad hmotou by zvítězil vždy duch.
a mravně přerodit se musí lid i vůdce,
by ctili svobodu, když si ji přisvojí...“
však člověk učený tu zastaví se prudce,
jak nabroušený nůž mu fráze překrojí:
„španělsko.“
100
a také básník jde tím strašným listopadem,
v dech země křehnoucí čpí krvežíznivost,
a město kupčící mu v zádech syčí hadem
svou uspávací lež a liceměrnou ctnost.
tu boha, věčnost, smrt a vykládání z ruky,
tu sny a pověry chce pěna večerní...
však srdce básníka je s dělnickými pluky,
jež v dálce bojují, a myslí mu jen zní:
„španělsko.“
101
mezinárodní brigáda
jak je krásné, máš-li k čistému srdci
ještě zdraví, sílu, zmužilost,
jak je krásné, můžeš-li se s tím vrci
do strašného boje za spravedlnost.
ohaři panského statku vrtí prutem.
holomci,
jakápak neutralita.
pitomci,
jakýpak boj dvou ideologií.
tam canalla franco,
nestoudná fena kapitalistů,
tam juan marcha,
cizopasníci a vykořisťovatelé,
všickni vyžírači republiky –
a tady pracující lid.
102
jaképak ideologie.
třídní boj.
je to jasné jako násobilka,
penězokazi.
tam fašismus,
žádný tlach,
sázka na poslední kartu –
tady demokracie,
žádný strach,
pochod.
kdo nepracuje, ať nejí.
naše poslední slovo.
ideologie trouchnivějí,
profesoři.
v missolunghi
před stodvanácti lety
zahynul angličan za řeckou svobodu,
byron,
básník přeromantický –
včera v prosinci
před madridem
padl němec za španělský lid,
hans beimler,
voják komunistický.
103
nebyl první, není poslední,
ó, kolik jich ještě bude
z rodiny mezinárodní,
padl také katolický chlapec
ze slovenska.
jsou tam
fox, romilly, wintringham, macarthey, malraux, renn,
jen co tu víme,
jsou tam
tisíce,
o nichž se snad nikdy nedovíme,
a co by jich tam teprve bojovalo,
kdyby lidstvo rychle rozum bralo,
a co je jich tam aspoň srdcem.
němec s francouzem a polák s čechem,
angličan, charvát, vlach a rus,
divil by ses,
kdybys tam našel
s číňanem japonce,
s černochem inda?
všichni,
všichni už víme,
že nás tlačí,
kde nás tlačí
104
bota,
bota, kterou udělali
dávní lidé, když si vzali
prvního bohatce na krk.
naber však dech,
teď se člověk stále ještě rodí
v bolestech,
teď se člověk stále ještě krví brodí
vpřed –
romantiku vystřídaly špinavé zákopy,
slavíky oceloví dravci,
vyšší civilisace docela jinak hřímá,
a meče rychlejší je kulomet –
ale demokracii
napojil marx,
z pouště vyvedl lenin –
v tom je ten pokrok.
kdo nepracuje, ať nejí.
krátce a prostě.
a dneska to už vědí
i na manzanaresském mostě.
jak je krásné, máš-li k čistému srdci
ještě zdraví, sílu, zmužilost,
105
jak je krásné, můžeš-li se s tím vrci
do strašného boje za spravedlnost.
pilote malraux,
sestoupils do hlubin lidského údělu,
teď ještě na burgos!
pro hlavy franca a marchy!
a pak
rychle,
aby byly čerstvé,
do říma,
do berlína,
jednu vmetnout do tváře mussolinimu
nejen za španělsko,
i za habeš i za habeš
a za všecko ostatní,
druhou vmetnout do tváře hitlerovi
nejen za španělsko,
i za edgara andrého a ostatní,
nesčíslné,
aby se zalkla krev zrádná zrádnou krví.
a se všech světových stran
všickni čestní piloti
měli by táhnout už s tebou.
106
podzimní večer 1936
poděbradský zámek do labe se dívá,
staré zdivo spí, a obraz v řece splývá.
mračna mlčky běží nad starožitností.
topolový rámec je jak z holých kostí.
soumrak v listopadu pozdě honí bycha,
vlak jen kdesi duní z roviny a ticha.
jako by se život měnil v mrtvé molo,
hladina se zdá už tuhnout na olovo.
roztrhaný západ studí bledým svitem,
mimojdoucí člověk oblečen je krytem.
krytem lhostejnosti sobecké a kruté,
může býti srdce někdy také duté?
107
poděbradský zámek civí do večera,
řeka s městem vplynou do mrtvého šera.
nikdo nevykřikne, nikdo nezapláče,
krvavé sny nenapadnou marné spáče.
108
doma
[109]
neunikneš
hory nejsou tak nebetyčné,
údolí nejsou tak hluboká:
vždy a všude máš body styčné
s člověkem, který lká.
lesy nejsou dost neprostupné,
kvil jimi proniká z polí a cest;
ptačí zpěvy nejsou dost hutné,
neztrácíš sluchu pro nářek měst.
stříbro vod příliš málo se směje,
by přezářilo prolitou krev;
vzduchem nejčistším se chvěje
mučedníků krev.
nemůžeš uniknout běsům boje
a před vítězstvím nedojdeš.
píseň z blahobytného zdroje
je spoluvina nebo lež.
111
panichida chudých
ty lidské škvarky bezejmenné
v popelu sžehlých stohů
jsou kruté zkratky umlčených
ze slzavého dolu.
snad neměly kdy na výčitky,
že bída živé štvala;
teď křičí jejich černé zbytky,
ohnivá smrt je zprala.
a křičí mrtví, křičí živí,
všickni, jimž bozi křivdí.
kdo slyší však a hrůzou civí
na uhle z chudých lidí?
daleká cesta do salonů
a ložnic zlatých bohů.
sem nevejde kvil strašných zvonů
od žebráckého stolu.
112
tu není slyšán ten, kdo neví,
kde by svou hlavu složil...
až jednou... už to nejsou plevy...
kéž by ses toho dožil.
113
stříbro
stříbro je krásnější věc než zlato,
stříbro je také krásnější slovo.
mnoho-li aperitivu pro den
v marnotratnosti zpěváků křehkých
v kvetoucích lipách a v starých jilmech,
mnoho-li něhy, a pomyslíš-li
hluku, jejž činí tučný člověk,
který objevil zlato v hrdle.
stříbro je svěží jako večer,
tichá hladina s plující lunou,
pošetilé kruhy a vlnky
kolem dívky, která se koupá.
stříbro je mluva prostých lidí,
srdce na dlani, rosa v lukách,
radost žebráků, básníka štěstí,
korálky písní, než-li je zlomí
nevykoupený ještě život
se zlatými pařáty v boji.
114
stříbro je průzračný proud míru,
veselá práce, kamarádství,
stříbro je naděje, stříbro a ocel –
sluneční skvrny v pokojném lese,
prstýnek od milé, pampelišky,
to je tak asi vše, co nám zbylo
ze zlata, zhanobeného dravci.
115
lipová alej
lipová alej, lipová alej,
cesta do hlubin míru.
polabský větřík hroužívá prsty
v její medovou lyru.
člověk ji vsadil, země však zdvihla,
kolonádu svých snění.
kdo tudy kráčíš, hleď, zda jsi hoden,
hoden tohoto jmění.
a jsi-li dravec v člověčí kůži,
v krvežíznivé dálce,
žiješ-li v džungli představ, z nichž prýští
zločin od mzdy až k válce,
kéž by tě rázem pohltil písek
mírumilovné míle,
by o vteřinu byla zas blíže
sjednocující chvíle.
116
lipová alej, lipová alej.
prodloužíme ji kolem.
alejí míru spoutáme běsy
nad městem i polem.
117
sena jdou domů
sena jdou domů, voní svět
na obou labských březích,
po ránu chutná jako med
na pěšinách a mezích.
sena jdou domů, zlátne modř
nad úrodou a sklizní;
v stojatém vzduchu usnou proč
i odpověď, jež trýzní.
sena jdou domů statkáři
i chudákovi v hadrech.
sládnoucí lež má na tváři
krajina s ranou v ňadrech.
118
měsíční večer
když v sednici ti síťovinou
se řine světlo měsíční
jak horský potok v pohostinnou
sluj stínů, kde se sladce sní,
snad vzpomeneš těch koutů v lese,
kde bloudíval jsi slastí chvil;
tvůj pelech v zeleň oblékne se,
v mech s lunou jsi se položil;
snad vzpomeneš si na lesk sálů,
na panská lože, vodojem:
tvůj pelech přes to získá chválu,
a neměnil bys s bohatcem;
snad vzpomeneš těch zimních stohů,
kam zalezou si žebráci:
tvůj pelech s pavučinou v rohu
výčitkou v snách se navrací.
119
jasná noc
ztmavělo modré hedvábí
jarního nebe vysokého,
noc, která světlo odplaví,
mu nechala jen hvězdy z něho.
nad stromy září hluboce,
tah lživých očí uhrančivých
či košatosti ovoce
nad hladným spánkem spravedlivých.
a přece klamný poklop ten
na zemi strašně neduživé
je v takou noc nám nakloněn
a něhou posypává živé.
ta lživá krása sladce zní,
zpěv nejtišší a nejmírnější,
soucitný kontrast k hrůze dní,
jež seje zlatá pýcha zdejší.
120
pokoj lidem dobré vůle
stromy, luna, oblaka
nad oblohou modré noci,
doma v garsoniérce
hebký svit a pavouk skromný,
pavučinu soukají tu
vlastně dva.
básníkovi v také noci
pavučina písně zní,
kdesi vedle hajá láska,
hlad je zatím zažehnán –
jako by šlo štěstí mimo
po špičkách.
čtyři stěny s pohledem
v zeleň plnou ještě darů,
s vřelým vínem vzpomínání
na hvozdy a na hory,
ale okna otevřena
v širý svět.
121
hamižností nezkalený
do dálky se dívá zrak
z československa až k číně,
ze španěl až k sovětům,
vidí živly, nitky, cestu
k pokoji.
z mála vidí velké věci
z ticha černých mračen běs,
mnoho po více jen slídí,
lží a zradou klame shon.
pokoj lidem dobré vůle,
spravedlnost nenasytným
žralokům.
122
blín
na místech, kterým říkají smutná,
nevzhledný, němý mimojdoucímu,
těžkého nápoje konvice hutná
bez jiskry však a báseň bez rýmů,
stranou kdes v trávě zadumán hrdě
v šedou svou zeleň kvete pro sebe,
sen odstrčeného ukrytý tvrdě
v hlubině kalíšků bez hvězd a bez nebe.
nádechů něha hnízdí v jich stínu
s žilkovím rukou, jež se nesepnou,
pohádka hyoscyaminu,
po kterém slepí ovšem už neslepnou.
vypuzen ze zahrad, vyloučen z kytic,
uprostřed chudých podoben výstraze,
je krásný krásou, jež, zemí se sytíc,
má její cit i k hořké odvaze.
123
list
list schnoucí motýlem se snáší,
vlnka na říjnovém splavu,
bez kazu a prost už vášní
padá na křehnoucí trávu.
strom-otec nestřásl jej s větví,
matka-míza nezradila,
to není pravda, i ten břeh ví,
že hodina mu udeřila,
by prostě letěl – jako synek,
jejž uchopilo lačné mužství
a vyhání ho z rodných plínek
k neznámému dobrodružství –
list neví však, jen vznáší se a padá,
v průvanu země poletuje,
vítr duje,
list za listem kdes v tichu skládá,
budoucí humus.
124
provázen jeho písničkou,
list v tresor půdy přispěl hřivnou maličkou,
to není funus.
125
lidé v hotelu
vzpomínka na sjezd slovenských
spisovatelů
sem a tam, sem a tam, cizí proti cizím,
lidé v hotelu
procházejí otáčecími dveřmi,
posedávají v pletených židlích,
tvrdá lhostejnost nebo zvědavost
kape jim z očí.
je to hotel grand v trenčianských kúpelích
s oprýskanými stopami maďarského panování,
jež dějiny zatlačily na ústup,
strašný věk imperialismu
počal praskati ve všech spárách,
aniž führer nebo duce mohou nás mýlit
svými paláci z karet,
jež třesou se na bídě.
shovívavá krása zelených vrchů
vpravo i vlevo
naslouchá větrům a mračnům,
126
je konec května 1936,
dole zní ovšem jazz,
„po nás potopa“ včerejší třídy,
ale mezi těmi lidmi v hotelu
procházejí i tváře docela jiné,
spisovatelé mají tu sjezd,
a spisovatelé nebyli by spisovateli,
nebyli by hořícími hranicemi na horách národů,
kdyby nebyli proti fašismu a válce,
střapatá hlava ilji ehrenburga
hned tu, hned tam
zapaluje mezinárodní požár
kulturního útoku
na hradby temna.
jsme křehcí a slabí,
jsme plni příšerného dědictví,
jsme allzumenschliches až do výstřednosti,
ale mezi těmi lidmi v hotelu grand,
mezi bohatstvím a tituly,
mezi cizopasnictvím a vykořisťováním,
mezi špičáky a pěstěmi
jsme zpívající lidskost,
otáčecími dveřmi vzlétáme k zeleným horám,
přes hory k chatám zemědělského lidu,
přes hory k továrnám průmyslových dělníků,
z nich jsme se vskutku narodili,
s nimi jsme se ztotožnili,
127
s nimi vcházíme v duchu
a jednou vejdeme vskutku jako svědci
do zaslíbené země.
jsme zpívající lidskost,
a naše bloudící píseň
prochází filtry těžkého života,
aby na konec z čistých byla nejčistší
jako semleté pšeničné zrní.
128
staří dělníci
františku halasovi,
který asi pochopí, že mi nešlo o lyrickou soutěž,
nýbrž o něco mnohem závažnějšího
[129]
dni našeho života
dni všední a všecky svátky
takové naděje taková temnota
ten pohled do vroucí dálky
dni našeho života
po celé zeměkouli
dni nesené dělníky
jako na sloupoví
dni nesené dělníky
jakž bychom zapomněli
jejich písní je robota
celí tou písní zněli
když stůl nám stavěli
chléb pro nás pekli
soli dobývali
ti staří dělníci
131
staří dělníci
kteří teď odpočívají
staří dělníci
pro sebe zhola nic nemají
leda almužnu
staří dělníci
stromy vykotlané
kariatidy sešlé
klubka únavy
staří dělníci
pěšáci zmrzačení
dědové zvěstovatelů
sešlapané stupně třídy
staří dělníci
kořist opuštěná
dárci zapomenutí
věřitelé marní
staří dělníci
sedící na prahu
anebo na lavičce před vrátky
záda je bolí
staří dělníci
kteří si vypili válku
válku v míru i poli
132
kouřící ze staré dřevěnky
hledící v dálku
ti staří dělníci
a jejich ruce
především ruce
a jejich nohy
a jejich bedra
a jejich oči
a jejich tváře
dojemná kráso starých dělníků
133
staří dělníci
ruce na klíně ruce na dýmce
na zlatém slunci se hřející
ruce se chvějící lehýnce
ruce starých dělníků
především ruce
prachem práce zčernalé v rýhách
svraštělá minulost
svázaná modrými žilami
ruce starých dělníků
větve usychající
kladiva rozbitá
vesla puklá
ruce starých dělníků
standarty zvětralé
talíře mozolů
fialy ústraní
ruce starých dělníků
živitelky vyjedené
trpitelky zajízvené
mapy zotročení
ruce starých dělníků
v slabosti ještě dost silné
134
aby nabrousily srp
aby podaly vědro
aby přibily hřebík pro obrázek leninův
v odpočinku ještě neposedné
aby uvařily kávu vnoučatům
ruce šmátrající
po tom co jest
na nic nezapomínající
z toho co bylo
ruce starých dělníků
chodily by ještě pro munici
ty ruce starých dělníků
puškami vonějící
135
staří dělníci nemají stání
ani nohy jim nemohou zapomenouti
z práce do práce z práce do práce
chodily bez ustání
nohy jež teď se div nezhroutí
nohy starých dělníků
v kolenou nalomené
městkami tatované
nohy starých dělníků
pilíře včerejška
stoupy opotřebované
ráhna zbavená plachet
nohy starých dělníků
taktovky rozloučení
stvoly před kosou
průvodkyně do země
nohy starých dělníků
marnotratnice vykořistěné
poutnice oloupené
poslice nevděku
nohy starých dělníků
které stávaly před četníky
šiky s dlažby a silnice
pod nimiž duněla země
136
nohy starých dělníků
štrachající teď v sednici
kobrtající silnicí
dojdou ještě s housaty
donesou houby z lesa
přisednou k soudruhům na schůzi
nohy starých dělníků
heroická věta
ty nohy starých dělníků
došly by ještě rády do nového světa
137
staří dělníci tíhnou k zemi
skláněni tíhou na bedrech
desetiletím s nadějemi
nosili tíhu ztráceli dech
naděje odpluly oblakem
tíha zůstala
bedra se sklánějí níže a níže
bedra starých dělníků
stoly zborcené
hnízda vybraná
květníky vyschlé
bedra starých dělníků
podušky bolestí
mausolea mužství
zástěny konců
bedra starých dělníků
kolébky cizího bohatství
paláce vydrancované
trosky po vpádu
bedra starých dělníků
láskou už nevěnčená
po celý život nosila kříž
proto jsou ku prahu nakloněna
kde by si odpočinula již
138
bedra starých dělníků
nejpravdivějším křížem poznamenaná
křížem pracovitého muže
mají už kříže dost
ta bedra starých dělníků
chtějí za svoji minulost
do truhly krvavé růže
139
staří dělníci s hlavou skloněnou
přesto se do dálky rádi dívají
jaké je počasí jaký je svět
na toho blázna s úsměvem zírají
dlaní si oči zastiňujíce
aby jim neplakaly
oči starých dělníků
v koutku vždy slzičku mají
pro to co bylo však nepláčou
pro to co jest nezoufají
oči starých dělníků
po druhé dětské
poslední jiskřičkou blikající
a stále světské
oči starých dělníků
sokoli v kleci mroucí
oharky pod popelem
cisterny schnoucí
oči starých dělníků
ložiska zármutků
soumraky dychtění
mohyly snů
140
oči starých dělníků
pamětnice zločinů
herbáře ústrků
svědkyně zrady
oči starých dělníků
tisíckrát pokořené nespravedlností
oslepené hrůzou
propálené bezcitností
oči starých dělníků
bez hněvu v nepohodě
ty oči starých dělníků
hledají za tichých večerů
paprsek na východě
141
staří dělníci zadumaní
v strunách se chvějících po dlouhém forte
pošlou nám někdy třaslavé psaní
tváře k nám pozdvihnou lněné
vráskami rozzářené
tváře starých dělníků
z nichž vyvanula nenávist
předprsí námezdnosti
jež pobořil práce svist
tváře starých dělníků
křížaly člověčenství
erby pracovitosti
smalty oprýskané
tváře starých dělníků
palouky po bitvě
hřbitovy polibků
věznice písní
tváře starých dělníků
stránky strašné kroniky
prázdné nory kleteb
dokumenty jha
tváře starých dělníků
rozryté brázdami chudoby
142
běžící desky rozsudku
jejž práce sem zapsati dává
nad svými příživníky
ty tváře starých dělníků
jsou obráceny k pevnině šesté
kde rozsudek nabyl už moci práva
staří dělníci odcházejí
druh za druhem
staří dělníci přicházejí
kamarád s kamarády
ti staří dělníci okrašlují
dni našeho života
dřina je strašlivá
bolest je těžká
smrt není
dni našeho života
dni nesené dělníky
k vykoupení
143
poznámky
píseň o granátu. – ve vesnici beni tuzim ve španělském maroku našly čtyři děti granát, který vybuchl a všecky čtyři zabil. – noviny z 2. března 1936.
zulské dívky. – v roce 1935 vymohl si textilní průmysl anglický, aby v jihoafrické unii a „ochranném území“ vydala vláda zákaz nahoty, obvyklé ještě u domorodých kmenů. – bantu (lidé) je společné jméno pro hlavní africké kmeny černošské na jih od konga.
nosič na „santosu“. – původně běželo o překlad emigrantské básně německé, uveřejněný v českém vydání simplica. poněvadž obsah se mi líbil, ale forma originálu ani překladu mě neuspokojovala, přepracoval jsem báseň svobodněji.
stará píseň čínská. – podle několika překladů lidové písně ze sbírky ši-kin, která shrnuje lidovou poesii čínskou z 12.-6. století předkřesťanského.
píseň rikšakuliů. – zcela volné zpracování dokumentu a dodatku z knihy holitscherovy: das unruhige asien.
askarové. – na foru mussoliniho v římě bude postavena obrovská socha duceho. podle antické tradice bude státi oděn pouze lví kůží... noviny ze 17. května 1936.
německý emigrant. – překlad básně f. w. nielsena, věnované karlu von ossietzky, z knihy: kleiner zyklus deutschland, praha 1935.
145
píseň o verchovině. – do čtyř pohraničních obcí ve volovském okresu na podkarpatské rusi, stižených skvrnitým tyfem zavlečeným z polska, byli vysláni tři výpomocní lékaři, malou odolnost rusínského řecko-katolického obyvatelstva vysvětlují pozoruhodným způsobem: nábožní rusíni dodržují přísný, až krutý půst. oslabený tělesný organismus nedovede pak vzdorovat nakažlivým chorobám.– večerní české slovo 11. dubna 1936.
apolita. – nikola genyk byl polskou vládou vypověděn v dubnu 1936 jako nepohodlný příslušník československý; čsl. vláda, neuznávajíc jeho čsl. příslušnosti, odmítla ho přijati, a tak seděl genyk, částečně s celou svou rodinou, na hranicích až do října 1936, kdy čsl. vláda ustoupila.
pod krušnými horami. – jedenadvacetiletý rudolf kroupa spadl do divoké šachty u košťan, omámen plyny. přispěchali mu na pomoc kamarádi, smrček z košťan a hübner ze starých verneřic. jeden po druhém zaplatili pokus o záchranu kamaráda životem, byvše rovněž otráveni plyny. hübner byl prý organisován u henleinovců. stalo se 3. dubna 1936 po 5. hod. ranní.
parašutistky. – známé skokanky padákem, ljuba berlinová a tamara ivanová, se včera při seskoku zabily. berlinová skočila již devětačtyřicetkrát a ivanová šestačtyřicetkrát. – tass. moskva 27. března 1936.
mezinárodní brigáda. – několik dnů po napsání těchto veršů padl v prvních dnech lednových (1937) jako velitel mezinárodní kolony ralph fox, komunistický spisovatel anglický, autor životopisu leninova a džingischanova, stručných dějin dělnického hnutí, knih o indii a irsku, několika románů, byl vůdcem intelektuálů, vyvíjejících se k marxismu, „jeho život byl náhle přeťat, když vlastně teprve započal své spisovatelské dílo, to je cena, která musila býti zaplacena za to, že selhalo dělnické a demokratické hnutí anglie a francie, které měly přijíti na pomoc španělsku již v létě, kdy bylo lze potlačiti povstání už v zárodku.“ (john strachey.)
***
146
k básni zulské dívky našel jsem v týdeníku hej rup z ledna 1937 tento básnický protějšek, přeložený olgou pickovou, viděný ovšem s jiné stránky:
roy campbell: zulská dívka
když v slunci kouř jde z hlíny rozžhavené
a z těl, jež dřou se až do úpadu,
rýč dívka odhodí a od ramene
odváže nemluvně – terč ovádů.
a zatím co ve stínu trnovníků,
nachových množstvím mšic, se naklání
a jeho vlásky probírá se v mžiku
prsty vycvičenými v laskání,
prs jako roubík vězí v ústech děcka,
jež ssaje, vrčíc jak psík o štěstí.
a jeho nervy její nyvost všecka
jak v rákosí proud mocný šelestí.
a přece s proudem ospalým mu vplývá
žár neúkojný smyslů do mdloby –
v něm přemožených divokost je živá
dál s tvrdošíjnou pýchou poroby.
matčino tělo nad dítětem pne se
jak hora, jež je vísce asylem,
či jako děsný černý mrak, jenž nese
bohatství příští sklizně v lůně svém.
147
obsah
materialismus
život11
člověk13
země15
duch17
chvála pozemskosti19
chvála konkrétnosti21
těsto22
chvála světla24
chvála dialektiky25
chvála modernosti27
sám nejsi nicnic...28
básník a člověk29
hřivny30
chvála evoluce31
optimismus33
metafysika34
poslední soud36
kontinenty
omar39
píseň o granátu41
zulské dívky43
nosič ze „santosu“46
stará píseň čínská49
třicet dvě misie50
píseň rikšakuliů52
evropo...56
viva villa58
usa59
askarové60
nazisland62
149
německý emigrant64
facit66
středoevropské jaro68
spokojenost70
karpaty71
píseň o verchovině73
apolita75
stará balada77
pod krušnými horami79
středočeská krajina81
stalin a stachanovci83
parašutistky85
španělsko
španělské dny89
hodiny91
asturští horníci92
zpěv o andělech94
in memoriam f. g. lorca97
podzim 1936100
mezinárodní brigáda102
podzimní večer 1936107
doma
neunikneš111
panichida chudých112
stříbro114
lipová alej116
sena jdou domů118
měsíční večer119
jasná noc120
pokoj lidem dobré vůle121
blín123
list124
lidé v hotelu126
staří dělníci129
poznámky145
150
stanislav k. neumann
spisy XIV.
sonata horizontálního života
básně
1935–1936
obálka fr. bidla
vytiskla
akc. mor. knihtiskárna polygrafie v brně
a vydal
fr. borový v praze
1937
E: jf; 2004
[151]