in memoriam federico garcia lorca

in memoriam
federico garcia lorca
sladká kytara sladká andalusie, kde večer jasmínem voní, byla hozena v krev a pomyje, osiřel vodotrysk a marně slzy roní na její myrty, na magnolie. osiřel cypřiš a jeden mořský břeh, pomerančovník čeká na ty struny, dávno už v modrých nocích nezněly po sadech, a hebké prsty luny, do oliv a pinií malující runy, lyrika půdy ztratila melodický dech. cukrová třtina, meloun, kukuřice v horoucích polích se nechvějí už s ním, nechodí vzhůru na vinice s milostným zpěvem večerním. 97 nezpívá si s chudým pastýřem ovec, na mezku nejede pěšinou sierry, v snách neulehne do trávy pod jalovec s bohatstvím důvěry... rozbili kytaru, zabili člověka, že miloval zemi, lid svůj a píseň, byl jenom zpěv, zpěv zblízka i zdaleka, odtud, kde nebujela by plíseň. strašlivá plíseň z hazuk a chtivosti – a ona ho zavraždila, zpívajícího svědka své krutosti, píseň však, píseň věru nezničila. ten zasněný a měkký hlas, sladké andalusie kytara sladká, prolne se bojem a vrátí se v jas, i dlouhá hrůza přece bude krátká. už dávno v hnůj se změní všecka lačná sběř i vrazi, co ji živí, co jí pomáhají, zmučená země a hořící keř svobodnou domovinu dají, dějinám přibude slavný list, jak vzešlo jedno hrdinné ráno, odplivnou si, až budou číst: canalla franco, canalla molo, canalla de llano, 98 ale ty písně kytary z granady, krvavě ověnčeny, budou se stále vraceti v zahrady, pastviny, pole, vinice, balkony, stěny znít budou básníkem, jenž půda byl a lid, dělník, dívka i mezkař. bude jen práce a klid, libertad. 99