blín

Stanislav Kostka Neumann

blín
na místech, kterým říkají smutná, nevzhledný, němý mimojdoucímu, těžkého nápoje konvice hutná bez jiskry však a báseň bez rýmů, stranou kdes v trávě zadumán hrdě v šedou svou zeleň kvete pro sebe, sen odstrčeného ukrytý tvrdě v hlubině kalíšků bez hvězd a bez nebe. nádechů něha hnízdí v jich stínu s žilkovím rukou, jež se nesepnou, pohádka hyoscyaminu, po kterém slepí ovšem už neslepnou. vypuzen ze zahrad, vyloučen z kytic, uprostřed chudých podoben výstraze, je krásný krásou, jež, zemí se sytíc, má její cit i k hořké odvaze. 123