apolita

apolita
karpaty jsou překrásné hory, když se po nich jen procházíš; dřeš-li se tu však na potvory, rveš-li se tu s bídou a mory, k nebi stoupáš a k peklu máš blíž. zima v karpatech dlouho vyje, nevinný tvor padá do kleští, v starých zákopech iluse hnije, a lidské tragikomedie rostou tu jak houby po dešti. přes hory, lesy, poloniny, přes pohraniční patníky svobodný vítr si hvízdá psiny; přes lidi vane dech otročiny, na lidi mají tu četníky. 75 když dva se perou, třetí se smává anebo také bývá bit; zbrojař si zisky zastrkává, z chudáka holý psanec se stává, pořádek musí být. tak na patníku znenadání nikola genyk, že je chud; tam ani tady ho nechtějí páni, tam a sem jsou lidé štváni, byl stvořen člověk odnikud. v starém zákopu karpatském sedí muž a žena a dětí šest, – stromiska mlčky na tebe hledí, oblaka běží a nepovědí, z čeho je panská pěst. člověk odnikud... spatra se dívá naobědvaný na něho... země jen jedna, krásná a divá, o bratrství konečném zpívá s patníku přeraženého. 76