píseň o verchovině
každý nosí svobodu
a žádný hrst kukuřice
olbracht: nikola šuhaj
verchovina, verchovina,
země vnadná,
v patách kráse běd tu bloudí
na tisíce;
verchovina, verchovina,
země hladná,
kdo jí aspoň do syta dá
kukuřice.
verchovina, verchovina,
země chorá,
blekotá tu idiotů
úsměv strašný.
za hladem, jenž z panské vůle
sela orá,
mor se plíží v černé chaty,
v život prašný.
73
přichází sem panská věda
na tu nemoc:
„mor sem na vás, lidé dobří,
z polska táhne,
a že se tu ze zbožnosti
postíte moc,
na zesláblé tyf a smrtka
nejdřív sáhne.“
verchovina, verchovina
zotročená
půst má věru ustavičný,
ale z bídy;
jako v lesích pták, tak v selech
člověk sténá,
dravec chudé rusíny rve,
chudé židy.
verchovina, verchovina,
země smutná,
jako vše, nač padne dravce
pracka divá.
zbav nás, hněve, všech, jimž naše
hoře chutná –
jména zemědělce lupič
zneužívá.
74