Duté a temné ticho ze spící dědiny
tlačí mi na okna studená, cítím to za svými zády,
úzkost a nejistotu, která si neví rady
a tlačí se ke světlu, kde bezpečnější zdají se vteřiny,
ale já nedbám toho, nedbám času, jenž míjí,
na tuto mapu vrhl jsem lampy zářící chvost,
přikován na jedno místo, před barvotisk, jenž se svíjí,
v přítomnost civím hřmící a rodící budoucnost.
Oh, strakatý liste papíru,
jak zapletl jsi mne nad míru
v síť svou zde přibitou na stěnu!
V tvých nesmyslných arabeskách tak dobře známých od dětství,
jež vydávají vznešená i velmi trudná svědectví,
jsem jat a třepu se jak ryba v čeřenu.
Tvé obrazce, body, čáry, linky,
sepiaté tajemným systémem,
tvých pitvorných názvů klinky-břinky,
pod jejichž temným vše sténá jhem,
kalí mi zrak – zmatek nitro mi plní –
nějaké moře celé s hukotem se vlní
kol připoutaného mého já.
Teď obrazce, každý má jinou barvu,
ukrytý smysl, potměšilou larvu,
kol mého těla, jež nemůže nic,
vzdouvají se, sousta si navzájem ze sebe rvou,
zvířata dravá, podivná s mordou krvavou,
plameny chrlí z nabitých, soptících plic,
směsují se, splývají čáry, barvy, body
ve víru širé krvavé shody,
a já v něm, nevědoucím nic o mně, skořápka ořechová,
vířím, naplním se snad, potopím,
nevydav protestu, výkřiku, slova,
ač toho tolik hrozného vím
a plná mám ústa.
Ještě však myslím – Ještě je možno zcela,
že nepadnu ke dnu, příval že nezanese
skořápku, s které píseň má, píseň zúčastněného zněla
i bojovné výkřiky, šlo-li o dobrou věc.
Ještě i pro mne snad nová pohoda z krve se rodí,
i pro mne, který jsem tolikrát napínal, uvazoval
dmoucí se plachty nedočkavých lodí.
Pročež vzhůru, mé srdce! Body a čáry pusťte mysl mou!
Pryč s ledy nedůvěry! Pryč s povzdechy sobeckými!
Ač řeči zbaven a tělem nevolník, hle, mysl svobodnou
vysílám nad vír a jeho rmut, zde nad krvavými dýmy
chci dále po svém jen milovat, jen po svém nenáviděti.
A tušiti čistší shodu, věrnější sepjetí –
Zestárlá mapo, tanči, rozpadej se a seskupuj!
Nežli tě složím, zbytečnou – dítěti – na památku!
Především uhni však! Anebo ulici utvoř!
Má mysl je na pochodu, slyšíš, strakatý zmatku!
Tak je to dobře! Hle, vždyť nejsi ty zmatek ani!
Strakatý svět jsi, jenž povstal, ohrožen zlobou.
Strakatý svět jsi, jenž rodí nové milování.
Buďte mi zdrávy, obzory, jež tímto průhledem vidím za touto dobou!
A buď mi vítáno, slunce, jež tam nad nimi svítíš!
I nad mým lidem, jenž vyšel z koutka, kde krčil se tiše.
Mám plničké oči již tvého i jejich světla,
vírou a pýchou příslušenství hruď má široce dýše.
A předčasně zhynu-li přece? A na nepravé snad straně?
To světlo zůstane do konce v hlubině mého zraku.
Již tolik života přijal jsem v dychtivé svoje dlaně.
Naposled světlo tedy. Pojď, krvavý mraku!