Již tedy zase, kouzelnice,
tvé kresby vidím na oknech.
I vyhlídku mou do ulice
již zastřel mi tvůj ostrý dech.
Má jizba temna jest, a není,
čím smutnou chvíli zahnati.
Co zbývá? Chci zas jednou snění
a vzpomínkám se oddati.
Chci zahledět se v prchlé časy,
v dny, zahalené věku tmou,
v les, plný dum a tajné krásy,
nad zasněženou myslivnou.
Chci zříti zas, jak luna bledá
se dívá s nebe v jilmů tlum,
a každý z nich jak mlčky zvedá
své holé větve k nebesům.
Od kraje lesa do paseky
vždy laně vyjdou s jelenem,
vše do kola sníh kryje měkký
a stín jich obráží se v něm.
A já je vidím, jak se kradou
od lesa v luny paprscích
a jak své malé nožky kladou
po stopě v lesknoucí se sníh.
A vidím pod ztuhlými keři
jak hejno ptáků o hladu
se k sobě tulí, když se šeří
a den již hasne v západu.
Zřím rybník tuhým ledem spjatý
a na něm křik a smích a rej,
zřím pláštík jemný, přebohatý
a poklad svůj upjatý v něj.
A vidím město na severu,
o němž mi děd můj vyprávěl,
jak nad mořem se zvedá v šeru
kdes v dálné cizině, ... o žel!
Mé myšlénky se nesly k němu,
já doufal s nimi dát se v let,
bych viděl v sněhu skvoucím lemu
je hrdé z moře k nebi čnět.
A nyní – zatím v kanceláři
od rána k noci, každý den
nad prací sedám v potu tváři
a všední prosu píšu jen!
A jestli časem v prázdné chvíli
v své dětství zpět se zahledím
a spatřím dědův účes bílý,
i sny mé navrací se s ním.
A před mým zrakem vstane znova,
jak v mlze, město velebné,
a já se hroužím beze slova
v ty jeho rysy malebné.
A vidím po nebi i moři
pláť záře rudou záplavu,
zřím lodě, jak se z vody noří
a kolébají v přístavu. – – –
Ó duše má, ty lodi hnaná
od břehu k břehu vichřicí,
jež trhá plachty tvé i lana
a štve tě v moře bouřící,
spusť naděje své kotvy směle
a vrz je ve vln pustý dav,
bys mohla stanout s leskem v čele,
až zaženou tě ve přístav.