V szegedských kasárnách
– vojáčku, neházej na stěnu hrách –
v kantině, dole v kantině
chomáče lidské s va banque horečným
dýmají, hučí při pivě, při víně,
kymácejí se sklepením.
Semitská rodina,
zbujelá masožravá bylina,
úklady vojáčkům osnuje,
pohyby línými
dávajíc zboží a shrabujíc jmění;
ornament s vnadami navoněnými
domácí slečna tu a tam přepluje
dusivé vření.
Cynický obchod,
bláznivý z ručky do ručky obchod
v té atmosféře kvete.
Hrdlo je spráhlé i mysl je spráhlá,
z daleka jakási ozvěna táhlá
zní srdcem, až bolí.
Za doušek duši! Oh, ty můj světe!
Mamičko! Mařenko! Anči!
Byli jsme v poli a budeme v poli.
Světe můj, tanči!
V szegedských kasárnách v kantině
v lomozu, v puchu, ve špíně
dušička zkřehlá se rozehřívá;
vedle však v malé kuchyňce
kdos pobrnkává na strunce,
za velkým sporákem v koutku kdes
cvrček, jak byla by to pod lesem mez,
sedí a zpívá.
V kuchyňce malé po páté
pijeme kávu, pijeme čaj.
Za námi cesty jsou zaváté
v domácí kraj.
A všechno hořkne kolem nás,
hořké jsou obzory před námi:
mne jen ten cvrčkův jednotvárný hlas
medovou chutí omámí.
Sedím a naslouchám
náhle tak sám,
vlní se zlaté obilí,
na stráni voní mateřídouška.
Ach, co vše měli jsme! A co jsme ztratili!
Rcete mi: Je to jen zkouška?
Jen a jen zkouška?
Leč v nejeden večer po retraite,
po vezdy předčasném retraite,
i tento brloh spocen se kymácí,
opilá kocábka zalklého vraku
za divé bouře.
Sem slezou se poslední pijáci,
tváře jak z rudého máku;
výparem rumu, oblakem kouře
lomcuje zmožených hrdel řev,
a já již nevím ani,
zda v koutě zní ještě cvrčkův zpěv,
zda obilí vlní se, voní mateřídouška.
Snad zpívám, snad piju, či písčitou plání
uháním na koni mumlaje: Jaká to zkouška!
A náhle v prázdnu sedím,
kdos naproti mně se tyčí
a hvizdá,
do žhavých, posměšných očí mu hledím
an syčí:
„Počíná poslední jízda.“