V SZEGEDSKÉ KANTINĚ

V SZEGEDSKÉ KANTINĚ
V szegedských kasárnách – vojáčku, neházej na stěnu hrách – v kantině, dole v kantině chomáče lidské s va banque horečným dýmají, hučí při pivě, při víně, kymácejí se sklepením. Semitská rodina, zbujelá masožravá bylina, úklady vojáčkům osnuje, pohyby línými dávajíc zboží a shrabujíc jmění; ornament s vnadami navoněnými domácí slečna tu a tam přepluje dusivé vření. Cynický obchod, bláznivý z ručky do ručky obchod v té atmosféře kvete. Hrdlo je spráhlé i mysl je spráhlá, z daleka jakási ozvěna táhlá zní srdcem, až bolí. Za doušek duši! Oh, ty můj světe! Mamičko! Mařenko! Anči! Byli jsme v poli a budeme v poli. Světe můj, tanči! 28 V szegedských kasárnách v kantině v lomozu, v puchu, ve špíně dušička zkřehlá se rozehřívá; vedle však v malé kuchyňce kdos pobrnkává na strunce, za velkým sporákem v koutku kdes cvrček, jak byla by to pod lesem mez, sedí a zpívá. V kuchyňce malé po páté pijeme kávu, pijeme čaj. Za námi cesty jsou zaváté v domácí kraj. A všechno hořkne kolem nás, hořké jsou obzory před námi: mne jen ten cvrčkův jednotvárný hlas medovou chutí omámí. Sedím a naslouchám náhle tak sám, vlní se zlaté obilí, na stráni voní mateřídouška. Ach, co vše měli jsme! A co jsme ztratili! Rcete mi: Je to jen zkouška? Jen a jen zkouška? Leč v nejeden večer po retraite, po vezdy předčasném retraite, 29 i tento brloh spocen se kymácí, opilá kocábka zalklého vraku za divé bouře. Sem slezou se poslední pijáci, tváře jak z rudého máku; výparem rumu, oblakem kouře lomcuje zmožených hrdel řev, a já již nevím ani, zda v koutě zní ještě cvrčkův zpěv, zda obilí vlní se, voní mateřídouška. Snad zpívám, snad piju, či písčitou plání uháním na koni mumlaje: Jaká to zkouška! A náhle v prázdnu sedím, kdos naproti mně se tyčí a hvizdá, do žhavých, posměšných očí mu hledím an syčí: „Počíná poslední jízda.“ Listopad 1915.
30