BRAGOŽDA

BRAGOŽDA
Měkký smutek, denní můj pokrm z tesknice a víry, z touhy a nudy, tvrdne jako skořápka zrajícího ořechu, jako všecko na této makedonské stráni s kučeravým doubím, s kamennými domky pod těžkými břidličnými střechami, pod jarní měňavou oblohou. Tvrdne denní můj pokrm z hořké tesknice, neboť příliš dlouho již odmítáte mi psací stolek, skříně s knihami a obrazy, ženu, s úsměvem přinášející čaj a s máslem chléb, plápolavý ohníček našeho podzimu, Soňu – domov a smysl mého života. Tvrdne denní můj pokrm z víry a naděje, neboť dávno již byl bych se zabil, tam dole, u kalné Škumbi, kdybych přes všechny úzkosti nevěřil stále a silně v návrat ke svému nejvlastnějšímu, v rozkoš z nové práce, pro niž udeří jasná hodina, v komfort vlastního hnízda, jež nás čeká – v základ a modrou oblohu pro svůj život. 57 Tvrdne denní můj pokrm z nudy a prázdnoty, která časem zeje mi před zrakem po celé dni, nebotneboť dosti jsem se nalokal ciziny, dosti jsem se v horách nalámal kamení místo chleba, dosti přebrodil řek, dosti výběžků Jihu a Východu poceloval, – byliny, zvířata, lidi, práci, umění – sklouzaje nakonec k jádru všeho, jež se nemění – a shledav náhle nesmírnou vzdálenost svou od svého kořání. Tvrdne můj smutek, tvrdne denní můj pokrm z tesknice a víry, z touhy a nudy, mezi tvrdými horami a tvrdými staveními uprostřed tvrdého života chudých domorodců a válečných nomadů, zpřelámanými zuby jej hryži s tvrdého lože kočovníkova okénkem zíraje v tvrdý kraj, kde nepochopitelně měkkou bělostí svítí kvetoucí slívy. Tvrdne můj smutek, tvrdnu celý. Kéž bychom se měkcí opět uviděli! 58