TŘICET ZPĚVŮ
Z ROZVRATU
BÁSNĚ
(1914–1918)
Osmá kniha „Zlatokvětu“
Nakladatel Fr. Borový v Praze
[5]
PROMĚNA
Toto mé údolí i provrtané vrchy, rozbitá úpatí
po leta smiřovaly se pokojně s kouři a rachoty vlaků,
z prava i leva poslušně míjejících svou cestou
a ve dne, v noci systematicky odměřujících čas;
zarostly náspy, a na vyvážkách z ukrytých tunelů
narostlo smrčí, rozkvetly zlatě vysoké divizny:
Kraj tento s vlaky uzavřel jednoho dne
přátelství tiché.
A podobně také já, uprchlý z měst a vřavy,
všechny jich jedy maje v neklidné krvi,
všechno jsem učinil, abych zde vetřelcem nezdál se:
po leta ssál jsem nový vzduch a setřásal návyky ulic,
až synovsky přilnul jsem k této venkovské půdě
a ona mne naučila zákony země ctíti
v klín svůj mne kladouc...
Dnes je vše jiné. A nejsou-li přetrhány tyto pokojné vztahy,
jsou aspoň mdlé jako struny, jež povolil houslista.
Tak zvyklý míti vždy znovu a den ze dne takměř pocit,
že zvolna mne prostupuje tato příroda zde
složitým útokem, lahodným, ale nezdolným,
překážky boříc (zatvrzelosti, hněvy, myšlenky mstivé),
které si přináším z těžkého obcování s lidmi –
tak zvyklý pocítit nakonec vyrovnání
7
a splynutí křehkého synáčka s přepevnou zemí –
dnes tu jsem zmaten.
Sám v krajině, uzavřen do údolí, zajat vrchy a lesy,
oddělen jasnou říčkou od železničního náspu,
ač vše se ve své kůži zdá býti a na místě svém,
dnes pochopiti se namáhám včerejší samozřejmosti
a nejvíce ze všeho slunný pokoj a mír všech věcí
kolkolem sebe.
Snažím se pochopiti klid stromů a úsměv řeky,
jež se mi dívají v zhroucené staveniště nitra,
snažím se pochopiti široký úsměv slunce,
které se tváří, jakoby při starém vidělo vše,
pohodu červencovou a národů souzvučnou soutěž –
ale cos cizího mezi námi dnes a marna snaha má:
nechápu klidu, úsměvu, pohody, divit se nepřestávám,
že slunce svítí tak jako loni, a údolí moje
že nenaslouchá s rozšířenými zraky v hrozivé ticho,
kdy se zas do něho vsune z tmavozelené hlubiny
pomalé, závažné, těžké, tragické supění
s chocholem dýmu.
Laskavá, hebká ruka širé pohody letní
dnes neklade se mi na hlavu jak otcovské požehnání,
jas její, zdazdá se mi, studí, jak na mrtvé svatební šaty.
Jakousi lhostejnost nesmírnou vidím v pohledech kraje,
klid sobecký ve všech těch pohledech usměvavých.
8
Jako by byla včerejší noc vyrvala srdce mé půdě.
Anebo mně někdo vstříkl do žil krutý a neznámý jed,
aby mne nejbezpečnějšímu odcizil útočišti,
vyrval mne z řádu.
Jist nejsem si tím ni oním, jen cítím, jak mi dnes cizí
ten mír dne slunečného v zeleni zdejší,
a že bych byl pokojnější v bouři spíše než v tichu,
které tu pluje nade vším s oslnivými plachtami
a pohodlně.
Neklid jak nestravitelné sousto tlačí mne v nitru,
myšlenky nakousnu, odhodím, červivé slívy.
Peň s kořeny venku, na břehu stojím a viklám se
uprostřed věcí, lahodných včera, ale ztrativších náhle
smysl a zítřek.
Jen jediná určitost a docela jistá věc,
před jejíž nepochybností nic, zdá se, neobstojí,
a která přece jak přízrak lomozný mezi nás vpadá,
urputně zírajíc v zeleň, ticho a jas, jež se k ní nehlásí,
ano, ta vpadá sem, vpadá a mizí, a já ji čekám vždy znova,
po třetí, po desáté... vleče se, potí se, heká
jak soumar s břemenem nesmírně těžkým a hrozným,
také však jako prostinký z předměstí pohřeb obestřená
šedivou svatozáří, a ta ji tak cizí činí živočišnému klidu
tohoto sytého kraje, který se vyhřívá,
a ta mé srdce lidské sbližuje opět s lidmi,
9
s hazardním kročejem dějin, s osudem milionů –
jediná určitost, kterou nic není s to vrátiti již,
válečný vlak,
vlak a vlak...
Červenec 1914.
10
OKAMŽIK
U trati na cestě
polední sytostí zdříml si v slunci letní den;
toto naše řečiště lidí a věcí zdejších i cizích
vyschlo patrně pohodou příliš dlouhou,
a samota naplnila je vysoko přes okraj.
Zbloudilá věc, tu sedím a chovám se tiše,
abych nevyrušoval, neprobudil síly, jež odpočívá.
Ba, i mé myšlenky přizpůsobily se polední mdlobě.
U trati na cestě
dnes věru věčně mohla by trvati tato lest
jasného prázdného jeviště při zdvižené oponě.
A kdyby přece něco uznalo za dobré díti se tu,
měl by to býti jen motýl, jenž plápolá,
sedlák, jenž veze polena z metrů, stojících ve žlebu,
stařena, která nese otep a povídá: Pochválen...
Opravdu, to by úplně stačilo mně i kraji.
U trati na cestě
v poledním slunci dal jsem se příjemně obelstíti,
zapomněl jsem, že jen okamžik docela malý,
ten asi, jehož potřebuje den, aby spolkl polední sousto,
potrvá odpočinek mezi dvěma stráněmi, které jsou tiše,
milosrdenství dvou velikých kocourů při hře s myší –
11
ale náhle vstávám, z bludu vyveden, zírám tam, v pravo,
tunelu díra je tam, černá, a mručí teď, odfukuje ticho,
zuřivým pístem vyhání samotu,
zakazuje mně mysliti:
ze všech svých smyslů jsem především zrak.
12
POZDRAV
Jede.
Vyjíždí z tunelu,
a já mu nastavuji prsa,
vidím české praporky, jež obletují mu boky
mezi uvadle zelenými větvemi
připevněnými k vagonům,
vidím lokomotivu,
má kytici na prsou,
vidím v otvorech nákladních vozů
lidské hrozny,
stavím se čelem ke trati,
do řady s těmito stromy zde,
jako by nám bylo tvořiti špalír –
jede,
duní bezpochyby, rachotí, řinčí,
ale neslyším toho,
odhazuje bezpochyby, odfukuje
daleko, na všechny strany
věci, z nichž se tu skládáme, já a domov můj
ale vidím jen jej,
dávno již nic jiného,
ve tmě jsem a on ve světle
jako kinematografický snímek –
13
jede,
vidím tváře, samé stejné tváře,
na nich úsměv (nebudou přece plakati),
anebo něhu pro mne (a pro mnoho jiného)
a, zatím co stěny vagonů se rozestupují,
a já vidím vojsko,
jež leží tu a táhne,
sáhám do kapsy,
zdvihám kapesník,
ale div ho nepouštím opět polekán,
neboť to, co následuje
teď, v zápětí,
je příliš hrozné a krásné –
zdvihám kapesník
a rázem dávám tím nesmírný povel:
steré ruce činí ihned také to gesto,
kapesníky, praporky, větve, ruce a hlavy
spojují se vagon a vagon v třepotavý řetěz,
a současně
steré hlasy kovají tento řetěz ryčným: nazdar!,
jež přeskakuje z otvoru v otvor,
z okna k oknu,
zesiluje se ke konci,
nepřestává na začátku,
důstojníci také mne poslechli,
kývají, volají,
kůň zařehtal,
14
zbraně se lesknou uvnitř i venku,
a náhle
to nejkrásnější, nejhroznější se děje:
trubač – zde – přede mnou
zdvihá trubku k ústům,
nadýmá tváře,
trhá vše kolem sebe,
rozdrcuje nás,
trárata, trárata, rata, rata, trá –
zavírám oči, bolí to; ale sladce,
mávám,
volám,
ale nevím, kde jsem –
s očima zavřenýma dívám se jeho směrem,
myslím, že už je ticho,
ale jede, jede
nesmírně daleko
v jakýsi rudý jícen,
žíhaný žhavými koulemi,
vidím černou silhuetu s černými praporky,
kytice na prsou lokomotivy je už spálena asi,
jede,
vrhá se stále hlouběji do ohně,
a ten zavřel za ním teď žhavé své dveře.
15
V BOUŘLIVÉ NOCI
Poslední letní bouřka,
ze všech sil třesouc domem, v němž spím,
vyhodila mne z lůžka,
okna řinčí, dunící prostoru klín
trhají šikmé proudy,
a rychle za sebou zapaluje se svět;
zdá se mi, že se zhroutí
za mými zády zeď.
Otáčím knoflík elektrického světla,
aby mi síla blesků tu zbledla,
abych se spojil s předměty klidnými,
jež kolem stojí po pokoji
a ruce podávají mi.
Pak opět uléhám, oči zavírám,
a – náhle – nejde již o mě.
V šílených proudech z nebeských bran
po mostě v kotli, kde se to po tmě
s rachotem vaří,
sama a sama, kol kopce se sráží,
hltajíc psotu a pro jistotu
bajonet s puškou držíc vodorovně,
snad schlíple jak štěně, snad jak zoufalec vzdorně,
plíží se hlídka.
16
Vidím ji. Vidím toho vojáka, v zběsilé bitvě živlů
titěrný, trpný střed,
který však musí veškeru hrůzu
celým tělem a tak zdlouha
jako vysušená houba
vypíjet.
Jak na něj myslím se svého lůžka!
Jak hroznou zdá se mi hrozná bouřka,
že on tam stojí!
Kobyly lijáku lavinou letí,
kořeny nebes i země se chvějí:
mě toliko myšlenka na něj však bolí,
dětinská myšlenka, jakoby nemohlo
nic horšího potkati muže onoho,
jako by v úkrytu nebděla pěst,
bohyně krutá a bezděložná,
jež za měsíc snad, za týden možná
smykne jím po prachu, kamení cest,
mrští jím do vagonu,
pošle ho v jícen krve a stonů,
v lijáky železa.
17
IN MEMORIAM ERVÍNA TAUSSIGA
Široké prostěradlo dne
polité vápennou hlinou,
jaký to studený obkladek
pro muže s mandolinou!
A ke všemu sednice chladna a bída na prahu brouká.
Všechno je plesnivá smetana, kterou kdos věčně stlouká.
Všechno je lakomá mlha a houpání monotonní.
Všechno je plachta z režného plátna a stíny se sunoucí po ní.
Teď však tu plachtu kdos protrhl.
Bijí mne ranní zvuky.
Trhlinou sklání se nade mne
stvol milenčiny ruky.
Jí nezřím, vím však, že oči má,
v nichž oheň života schladl,
poněvadž s tímto psaním zde
dí: Ervín Taussig padl.
Podivná slova! Trhlinou v plátně divě se roztočila.
Veliké okno dokořán pro mne z ní učinila.
Což jsme však nevytáhli kabátů pro říjen?
Dívám se oknem v krásný červencový den.
18
Venkovská hudba řinčí v údolí mezi lesy.
Na písku pod kaštany se otáčí pár a pár.
Když je tak člověk jako peň a šestadvacetiletý,
jak dychtí přijímat od žen jich oblý ovocný dar.
Výbojný, širokoplecí všechny je očima stihá,
kroutě si papirosu a usmívaje se jasně.
Doktore, jako se dají tisknouti mladé ženy,
kdyby se daly tak u nás tisknouti nové básně!
Teď však – toť smědý plamen jeho mladého těla
pod strání v říčce naší, která klokotá!
Zdá se mi, že mu závidím, já vychrtlý, jeho svaly.
Zavřeni v zeleni dáváme tryskat pěnivé kráse života.
A nedělí bujnou se vracíme, obrazy, básně s námi,
kus nového světa a touha, býti v něm prvý.
Že však se základ před střechou staví, nezapomněli jsme snad?
Že každý svět nový byl vykoupen žalující krví?
Letními víny vzníceno pružně jde jeho mládí,
z dědiny varhanovými tóny nás volá kočovný flašinet.
Na houpací kolotoč vede si zardělou slečinku.
Sem ruku! A ráz! Jakoby růže ve vírný vrhal svět...
Zase ta plachta, režné plátno.
Jen růží nach padl na ně.
18
Jak ztmavěl! To nejsou růže!
Krev je to v ráně!
A máme říjen. A s rudýma očima chodí tu ženy,
velikým otazníkem, jenž z mlh se plíží, k smrti až vyděšeny.
Veliký otazník zakvílel poslední vteřinou jeho,
když padal jak růměnné jablko se stromu naťatého.
Hromada mrtvých cizinců,
prosáklá vápennou hlinou,
jaký to studený obkladek
pro muže s mandolinou!
20
ZPĚV NAD MAPOU
Duté a temné ticho ze spící dědiny
tlačí mi na okna studená, cítím to za svými zády,
úzkost a nejistotu, která si neví rady
a tlačí se ke světlu, kde bezpečnější zdají se vteřiny,
ale já nedbám toho, nedbám času, jenž míjí,
na tuto mapu vrhl jsem lampy zářící chvost,
přikován na jedno místo, před barvotisk, jenž se svíjí,
v přítomnost civím hřmící a rodící budoucnost.
Oh, strakatý liste papíru,
jak zapletl jsi mne nad míru
v síť svou zde přibitou na stěnu!
V tvých nesmyslných arabeskách tak dobře známých od dětství,
jež vydávají vznešená i velmi trudná svědectví,
jsem jat a třepu se jak ryba v čeřenu.
Tvé obrazce, body, čáry, linky,
sepiaté tajemným systémem,
tvých pitvorných názvů klinky-břinky,
pod jejichž temným vše sténá jhem,
kalí mi zrak – zmatek nitro mi plní –
nějaké moře celé s hukotem se vlní
kol připoutaného mého já.
Teď obrazce, každý má jinou barvu,
ukrytý smysl, potměšilou larvu,
kol mého těla, jež nemůže nic,
21
vzdouvají se, sousta si navzájem ze sebe rvou,
zvířata dravá, podivná s mordou krvavou,
plameny chrlí z nabitých, soptících plic,
směsují se, splývají čáry, barvy, body
ve víru širé krvavé shody,
a já v něm, nevědoucím nic o mně, skořápka ořechová,
vířím, naplním se snad, potopím,
nevydav protestu, výkřiku, slova,
ač toho tolik hrozného vím
a plná mám ústa.
Ještě však myslím – Ještě je možno zcela,
že nepadnu ke dnu, příval že nezanese
skořápku, s které píseň má, píseň zúčastněného zněla
i bojovné výkřiky, šlo-li o dobrou věc.
Ještě i pro mne snad nová pohoda z krve se rodí,
i pro mne, který jsem tolikrát napínal, uvazoval
dmoucí se plachty nedočkavých lodí.
Pročež vzhůru, mé srdce! Body a čáry pusťte mysl mou!
Pryč s ledy nedůvěry! Pryč s povzdechy sobeckými!
Ač řeči zbaven a tělem nevolník, hle, mysl svobodnou
vysílám nad vír a jeho rmut, zde nad krvavými dýmy
chci dále po svém jen milovat, jen po svém nenáviděti.
A tušiti čistší shodu, věrnější sepjetí –
22
Zestárlá mapo, tanči, rozpadej se a seskupuj!
Nežli tě složím, zbytečnou – dítěti – na památku!
Především uhni však! Anebo ulici utvoř!
Má mysl je na pochodu, slyšíš, strakatý zmatku!
Tak je to dobře! Hle, vždyť nejsi ty zmatek ani!
Strakatý svět jsi, jenž povstal, ohrožen zlobou.
Strakatý svět jsi, jenž rodí nové milování.
Buďte mi zdrávy, obzory, jež tímto průhledem vidím za touto dobou!
A buď mi vítáno, slunce, jež tam nad nimi svítíš!
I nad mým lidem, jenž vyšel z koutka, kde krčil se tiše.
Mám plničké oči již tvého i jejich světla,
vírou a pýchou příslušenství hruď má široce dýše.
A předčasně zhynu-li přece? A na nepravé snad straně?
To světlo zůstane do konce v hlubině mého zraku.
Již tolik života přijal jsem v dychtivé svoje dlaně.
Naposled světlo tedy. Pojď, krvavý mraku!
23
HOSTEM V PRAZE
Jak je to krásné,
že se probouzím v široké posteli pohostinného domu
jako ve vaně plné čerstvého mléka!
Jak je to ještě krásnější,
že otvírám okno v zákoutí malostranské
a vpouštím vzduch, propletený ranními zpěvy a šramoty,
jenž jednou rukou podává si vonné kytice z Petřína
a druhou nabírá vodu z Vltavy!
Pomalu se oblékám,
podrobně vše pozoruji,
ze všeho velikou radost mám
a po pohodlí pluji
jako po letním rybníku.
A jaký posvátný obřad
v pokoji vedle, za bílými dveřmi koná služka!
Slyším, jak drobounce šlape, opatrně vrže,
vyspalé věci nosíc na jejich ranní místo,
sklo zvoní o porculán
jako zvonky při pozdvihování,
když náhodou zabloudíš do katolického kostela.
Dívám se velkého do zrcadla,
mám-li ještě dost ruměné tváře, teplý zrak,
24
není-li slupka má příliš zvadlá
pro Vás, kteří jste mladí tak –
otvírám dvéře.
Okna jsou dokořán, a v provětraném pokoji
jak voní kouřící káva,
jaké srdečné zátiší tvoří staré nádobí uprostřed stolu,
žádný porculán, z jakého pijí esthéti,
a jaké laskominy činí mi makové žemle
v košíčku vystlaném ubrouskem!
A Vy, naproti ve dveřích, po domácku.
Usedajíce naléváme si
mléko a kávu,
zapomínám na rybolov pod lesy
pro Vaši dvojí hlavu.
Pak sáhátesaháte po čerstvých novinách
a, jak je otvíráte,
vane z nich známá syrová vůně,
kterou, nevěda proč, tak miluji.
A pak říkáte z nich jednotlivé, nabité věty.
A pak čtete hroznou a ještě hroznější věc.
A pak vstáváte, zatím co dopíjíme,
a chodíte prudce po pokoji,
bezmocni přihlížíme k hrůznému ději.
25
Tu pravíte náhle nervosně:
Jak se těšíme na onen den,
kdy bude možno poprvé zvolati všechna slova,
která nás bolí v nitru!
Nastává ticho, podivné ticho u nás,
v lahodných vůních svěžího rána a přátelské snídaně.
Hledíme upřeně, každý na jiný bod.
A cítíme, že z hlubin času vytéká provisorium,
maličká doba velikých událostí,
které nás oblehnou, přidusí ve psotě
a mříti nám dají hladem po pravém životě.
26
VZPOURA
Letí dni mé
jako kulka nazdařbůh vypálená,
nevědoucí, kam padne.
Letí dni mé
jako pták, jejž vyštvala změna
v tmu, jež houstne a chladne.
Divý lete,
nad mou zřidlou, šednoucí hlavou,
kdy že skončíš, kde usedneš?
Divý lete,
kolikrát mi pravdu díš dravou,
krotkou kolikrát lež?
Pamatuj si,
rozsévači měňavé nejistoty,
jež hned slíbí, hned bolí,
pamatuj si,
že chci vyjít jako dub z této psoty,
plný mízy, byť holý!
27
V SZEGEDSKÉ KANTINĚ
V szegedských kasárnách
– vojáčku, neházej na stěnu hrách –
v kantině, dole v kantině
chomáče lidské s va banque horečným
dýmají, hučí při pivě, při víně,
kymácejí se sklepením.
Semitská rodina,
zbujelá masožravá bylina,
úklady vojáčkům osnuje,
pohyby línými
dávajíc zboží a shrabujíc jmění;
ornament s vnadami navoněnými
domácí slečna tu a tam přepluje
dusivé vření.
Cynický obchod,
bláznivý z ručky do ručky obchod
v té atmosféře kvete.
Hrdlo je spráhlé i mysl je spráhlá,
z daleka jakási ozvěna táhlá
zní srdcem, až bolí.
Za doušek duši! Oh, ty můj světe!
Mamičko! Mařenko! Anči!
Byli jsme v poli a budeme v poli.
Světe můj, tanči!
28
V szegedských kasárnách v kantině
v lomozu, v puchu, ve špíně
dušička zkřehlá se rozehřívá;
vedle však v malé kuchyňce
kdos pobrnkává na strunce,
za velkým sporákem v koutku kdes
cvrček, jak byla by to pod lesem mez,
sedí a zpívá.
V kuchyňce malé po páté
pijeme kávu, pijeme čaj.
Za námi cesty jsou zaváté
v domácí kraj.
A všechno hořkne kolem nás,
hořké jsou obzory před námi:
mne jen ten cvrčkův jednotvárný hlas
medovou chutí omámí.
Sedím a naslouchám
náhle tak sám,
vlní se zlaté obilí,
na stráni voní mateřídouška.
Ach, co vše měli jsme! A co jsme ztratili!
Rcete mi: Je to jen zkouška?
Jen a jen zkouška?
Leč v nejeden večer po retraite,
po vezdy předčasném retraite,
29
i tento brloh spocen se kymácí,
opilá kocábka zalklého vraku
za divé bouře.
Sem slezou se poslední pijáci,
tváře jak z rudého máku;
výparem rumu, oblakem kouře
lomcuje zmožených hrdel řev,
a já již nevím ani,
zda v koutě zní ještě cvrčkův zpěv,
zda obilí vlní se, voní mateřídouška.
Snad zpívám, snad piju, či písčitou plání
uháním na koni mumlaje: Jaká to zkouška!
A náhle v prázdnu sedím,
kdos naproti mně se tyčí
a hvizdá,
do žhavých, posměšných očí mu hledím
an syčí:
„Počíná poslední jízda.“
Listopad 1915.
30
PÍSEŇ Z 1915.1915
V szegedských kasárnech
na velkém dvoře
pod třemi platany
pěšáček svázaný,
v maďarském městě ten voják Čech
polyká hoře.
Ke stromu přivázán
zvolna se svíjí,
pod třemi platany
svíjí se bezbranný,
u nohou čeká mu s vodou džbán,
vteřina míjí.
Jak zvadlá květina
hlavičku sklání
pod košem platanu
pro smích a pohanu,
vteřina dlouhá je, hodina
je k nepřečkání.
Zatěká bez rady
zrak, jenž se kalí,
se třemi platany,
kletými platany
31
splývají lidé i fasády,
slunce, jež pálí.
Vše mu kams uplývá
závratnou strží,
pod třemi platany
vojáček spoutaný
bled, zhroucen náhle se usmívá;
jen strom ho drží.
Žilo to vteřinu,
snad pokus o sen:
zmizely platany,
na návsí s kaštany
maminka sedí, jí do klínu
padá jak skosen.
Okamžik byl to jen,
vteřina štěstí.
Vodou ho polili,
procit’, snad na chvíli,
narovnán, k platanu přitažen
lhostejnou pěstí.
32
NOC V KIŠKUNDOROŽMĚ
Té hebké uherské noci
pod širou bání,
velikým špendlíkem propíchanou,
abychom se neudusili steskem,
abychom nezůstali tu docela potmě,
já,
jejž státní hřebčinec posunul před frontu na stráž,
anebo honvéd,
jenž v osvětleném okně za mnou usnul nad psaním,
anebo noční chodec, schovaný za lucernu,
která se žhavá potácí po náměstí,
a možná i gróf Hoyos; hezký rytmistr
a chlouba Dorožmy,
který už také spí za mými zády, tuhle!
Té hebké uherské noci!
Roztáhla široce
nikoli temná křídla, jen pel jejich všude,
řídký a třpytící se v panenském svitu.
Akáty, jasany, morušemi proudí šum,
a v jeho mezery
řine se ustavičný pleskot kašny,
anebo ztlumená, roztrhaná cigánská hudba
z menáže důstojníků.
33
Té hebké uherské noci!
Jak dává zapomenout!
Jak ruší váhu zbitého těla
i tíhu mysli nadulé nedočkavostí!
Vteřiny! Okamžiku!
Nebesa, která couváte v ohromnou nekonečnost
a přece bledou svou modř mi sypete na hlavu!
Krajino cizí, svobodná, drsná, kterou jsem napojen
jak vínem, po němž mám chuť ještě v ústech!
Oh, čarodějky!
Kdo to tam hajá za oknem svítícím
v peřinách bílých, malá kišasoň?
To je má dcera,
kytice lučního kvítí v mých hubených prstech.
Kdo to tu sedí na rudé lavičce
ve stínu akátů, jež hovoří s větrem?
Tos ty, má ženo,
poslední lásky mé slasti a hoře,
korunko zlatá na mé šednoucí hlavě,
to mezi trnovou korunou člověka
a básníka zeleným věncem.
Zatím co stín můj před vraty na stráži stojí,
hlavu mám na tvých ňadrech, tvář svou před nebesy,
aby se napila dosyta jejich bledého světla,
34
a s chutí po víně v ústech čerstvou mám chuť
po tomto kraji, jejž miloval Petöfi.
Lásko má, obejmi mne, ruce své sepni mi na prsou
a nech mne šeptati jako ze sna,
líbej mněmne při tom na čelo,
slyš!
Na širé, vlhké, jílové dlani
jak věrná žena sedí tu svoboda
s plnými boky a ňadry,
do dálky zírajíc rukou oči si cloní
a usmívá se.
Z prudké a hlučné venkovské řeči,
ze skřeku vodního ptactva, z chorálů nesčetných žab,
z bučení stád a stád do písně zvonců
skládá se její zpěv
a táhne přes močály, žita a pšenice,
přes lány kukuřice a papriky,
přes řídké statky uprostřed vinic a zahrad,
hlídaných topoly.
Mateřsky usmívá se pod čistým nebem,
brázděným lety racků, divokých kachen a hus
a tancem čápů, kteří klapají zobáky.
Větrné mlýny ňadra jí, myslím, ovívají,
a tmavošedí, melancholičtí buvoli,
jež několik kroků odtud se loudají silnicí,
zdvihají hlavy a větří ji...
35
Lásko má, pevněji přece obejmi mne!
Před touto oblohou rozjasněnou jak štěstí,
před touto zemí, kterou bych milovat mohl...
proč měkké ruce tvé mění se v dým,
zatím co náhle s nadějí polykám úzkost,
proč prcháš?
Proč nespí Soňa za tímto svítícím oknem,
proč je to honvéd? –
Po širé báni,
jako by ucpat chtěl zářící dírky,
jako by spálit chtěl noci pel,
sune se tiše se strany na stranu
chvost strážního reflektoru.
36
M. KIR. ÁLLAMI SZEMKÓRHÁZ
I.
Po kalné Tisze ledy od severu jdou
a po železničním mostě vlaky s municí...
Za trochu klidu platím bolestnou chorobou,
napolo slepý bloudě po nemocnici.
A přece, pojďte sem rychle, něco vám pošeptám:
Jsem opět cosi jako homo sapiens.
V šero a mlčení hroužím se jak v říční večer prám,
u kormidla mi sedí tesknící sana mens.
II.
Po kalné Tisze stříbrné louže se rozlily.
To slunce není však pro mne, není teď můj čas.
Byť zcela slep i hluch a něm, kukla motýlí,
tu v koutku kdesi rád bych vyčkával jarní jas.
Pak bych se proklubal z kukly jednoho poledne,
bych nah a svoboden stanul před čistou oblohou,
rovnýma nohama skočil do proudu svého dne,
ni vírů bych se nebál, v něž jiní nemohou.
37
Leč to by bylo vám dáti mi nejen vody smích,
šum lesů, lučin květ a zvířat snubní rej,
to by se musil vrátit i lidský živočich
k souzvuku s kvetoucí zemí, s ní splynout v jeden děj –
III.
Mlha nad korytem Tiszy
všechno vyvatovala.
V mléku řídkém potopeny
nákladní spí lodice.
Touha přitiskla mi čelo
k oknu nemocničnímu
v pozdní večer, jenž mne minul,
vymetaje jídelnu.
Sterem hlasů volává mne
z venku zbytek života –
Teď chtěl bych jen v bílé tmě té
slyšet rozvodněný proud
a na lodi, hnědý plavec,
u kamínek v kajutě
dnešní porci zelí s chlebem
zapíjeti pálenkou.
38
IV.
Polozastíněné okno,
nestačí-li, jde-li o svět,
dost je velké k oslazení
nemocniční idyly.
Z trochy zdí a holých stromů,
z mostu nad rozmáchlou Tiszou,
nu, a z obecného ždibce
malých lidských zvířátek
skládá se mé denní sousto
polykané labužnicky.
Denně jinak upraveno
dostávám je na talíř.
V době, která všechno béře,
za to sousto bývám vděčen.
Křečovitě držím stéblo
nad závratnou propastí.
V.
Dni mé, jeden za druhým,
chudý, chudší za chudým,
39
jako popel, jako prach
sedají mi v týl:
v šedi šeď a v dýmu dým
bytí mé se nebytí
podobá jak stínu stín,
nad propastí stín.
Hledím dolů: šum a jek,
dravý život, horký svět
rozhazují s lomozem
cizí hlubinu:
je to totentanz i ples,
tma i světlo, pláč i zpěv,
úzkostí a nadějí
živá kytice.
A že jsem tak hrozně chud,
touhou zachvěla se hruď,
a že nebyl jsem vždy stín,
lačně dolů zřím.
Jako míč však od stěny
odskakují zraky mi,
mezi mnou a divou hrou
studí cos jak sklo.
40
Pokud dosahuje zrak,
z cizoty je zvuk i tvar,
z ostnatého drátu jsou
barvy, pohyby:
nepřátelská vzdálenost
vstříc mi čiší z propasti,
kdybych sklem se propadl,
sežeh’ by mne mráz.
A tak nad propastí dlím,
šeď a popel, dým a stín,
touha se mi zalknula
v prsou vyprahlých –
Ale, kdybych spatřil květ,
jediný svůj, rodný květ,
pro ten květ a za ten květ
vrhl bych se dolů.
41
TĚŽKÝ ÚDĚL
Mezi včerejškem, jemuž rád bych zulíbal ruce,
poněvadž tak mi voněl říčkou, bořinou, sečemi
do pokojného snění,
a tím zítřkem, jehož nemůžeme se dočkati,
a jejž mnohý spatřil, spatří toliko očima
rozpálenýma smrtí,
tento ohnivý, třeskutý sloup až do nebe čnící,
žhavá, železná opona pomsty a vyrovnání,
u níž hrají svůj výstup,
bezejmenný, titěrný výstup smutného školáka,
jemuž zazdá se časem ze žití předešlého
chvíle zralá jak hrozen –!
Oh, jak strašlivě dělí tento ukrutný mezník
minulost a budoucnost, drtě přítomnost na kaši,
jež nám ucpává ústa!
Ale v našich srdcích dosud přečkávajících,
silněji než kdy jindy nevědoucích dne ani hodiny,
pevných v lásce však, v záští,
v našich mozcích žíznivých, zvadlých jak fiala
42
v horkém kořenáči na plném poledním slunci
příliš krutého léta,
kontinuita života vine se nepřetržitě
jako kabel spojující starý svět s novým,
po dně bezpečně běžící, i když orkánem povrch
převaluje se, zuří.
Všemi směry z ní line se horoucí elektřina,
až nám nitro časem otřásá se a doutná
touhou po staré práci.
Neodložili jsme snad teprve včera svých nástrojů
z nejmilejšího díla vyburcováni náhle
trapnou návštěvou mnoha?
Slyším ledová slova, po těle sklouzají mi,
konám kázané věci s rozprášenou myslí,
v ničem, při ničem celý.
Potácím se a klopýtám hořkým a dlouhým snem snad,
nebo kobylek mračnem, do nichž bezbranná vůle má
marně vyráží stony.
Ale trhlina jasná, již někdy postřehnu v dálce
silou reminiscence, silou naděje přes všechno,
jest mi a jest i Vám jistě, přátelé, spoludělníci,
cílem, smyslem vší touhy, odměnou za všechna muka.
43
Pevně levicí držíce poslední článek řetězu,
prostředníci, nosiči, k trhlině, za níž se ková
skvoucí pokračování, pravici natahujeme.
Toho sladkého údělu! Ale, jak bolí a tíží
v těchto přeražených hodinách očekávání,
v tomto zazdění pevném, jehož ledové prsty
jdou ti po zkřehlém hrdle!
44
LÉTO V ELBASANU
Den za dnem letí, týden za týdnem,
pokojným zdá se tu všechno snem,
denně můj den je širý pecen
vlažného těsta,
bez vůně však a bez chuti pecen
uprostřed horkého města.
Hrdličky nás tu oblétají,
zvědavě straky se dívají k nám,
střechy a zdiva symfonii hrají
v zeleni, která je všude,
a já jsem sám, ba, skoro sám,
který tu pobožně naslouchám,
jak, jak to hude:
smutek v mých prsou vyhlíží jarně,
leč v srdci buší to marně.
A také kašně naslouchám,
z níž trojí pramen tryská;
ve dne tu malé hnědé ženy stavějí džbány,
večer se v platany vracejí vrány
a za noci velikých hvězd
v prsou mi cosi výská:
leč k světlu to nemá cest.
45
A sejdu-li do ulic, klouzaje po hladkých kamenech
v dav mezi osly, soumary, vojáky, domorodce,
jimž pohyby láme zuřivý sluneční dech,
a mimo dílny, krámy, kde volají chodce
truhlice pestré, opánky, látky samé kvítí,
měděné mísy, spony i laciný západní brak,
kde z dálky zlaté placky svítí
a zvolna řežou nože na tabák –
těch hromad ovoce veselých
pak ještě mezi vším,
mnoho-li zažili jsme jich
pohledem dychtivým!
Denně je den můj ovocem obstoupen,
slívami, broskvemi, hrozny a fíky,
paletou živou pro bujný sen,
melouny krájíme, loupáme jablka granátová,
a v tichých uličkách s tvrdými vrátky,
jimiž se nesou zahaleny
temnými plášti a bílými šátky
břichaté ženy,
pobožný nápěv na kluzká slova
či hymna z harmoniky –
zeď břečťanovou korunují pomorančovníky:
jsou plody obsypány.
Jen já tu zůstávám planý.
1916.
46
KUKUŘIČNÉ CHLEBY
Jak svítí,
zdaleka volají, laskominy vznítí
ty zlaté chleby, v pekařských krámech kukuřičné chleby!
Jak ohromují,
lákají, dráždí, provokují,
když hlad ti zatlouká zvolna do mozku tupé hřeby!
Jen mrskneš okem po nich,
a již ti nejdou z hlavy,
a všude zříš je, zlatý den,
cválají na zlatých koních
v strakaté východní davy,
jsou zlatý hřích a zlatý sen,
lačného sytý sen.
Jak září
do bledých, vyhublých tváří,
když prodavač s fezem a nohama skříženýma
hází je na váhu!
Jak planou
dobrotou požehnanou,
když láme a dává je rukama pokojnýma
žebrákům na prahu,
kňouravým hnědým žebrákům s dlažby!
47
To velikanánské mince jsou,
peníze nové ražby,
k oslavě země v oběh jdou,
země, jež ploditi ráčí,
zříš jako klasy je pláti,
jak slunce, jež klasům dá zráti;
jim netřeba hlavy ni znaku, lesk a barva jim stačí,
a číslem jich zdá se nekonečnost.
Má mimojdoucí v oku vděčnost,
má jiný v oku hlad – jda mimo sám,
já obé v oku mám.
Že hlad,
oh, toho netřeba vzpomínat,
že vděčnost, toť však proto snad,
že tato do zlatova vypečená žluť,
ten zdůvěrnělý obraz z daleké končiny cizí,
pojednou domova sladkou chuť
jak jaro vzestup mízy
probouzí ve mně,
v synáčku severní země –
nevěda proč,
venkovský vidím vířit kolotoč
tam dole u Svitavy,
skleněné křišťály třepotají se, řinčí polyfon,
48
činelů zářící placky se mihají, zakřikne zvon,
a mládež se baví – –
anebo v trávě šťavnaté hledím za motýlem
pod jednou bílovskou strání,
kol v louce zlatem svítí steré pampelišky
jak vyleštěné plíšky,
a vše je var a vše je kolotání
a včela všecka žlutá pylem
polednem se potácí...
Leč nezapomeňme na chleby kukuřičné
z pečlivé ruky domácí!
To nejsou zlaťáky, jež moslim vyplácí,
to není z hromady zboží:
jsou zlatější a vysoké, vznešené spíše než sličné,
pravý „dar boží“!
Současně s mouchou,
se smutnou jednou mouchou
k slunnému místu na naší zdi
přilepil jsem se velmi.
Současně s mouchou
dívám se na svět s hlediska hladové šelmy.
Zdá se, že cosi jej hyzdí.
Mimo nás,
množíce slunce podjarní jas,
49
na hlavě nosí hnědá děcka
s domácím chlebem měděné mísy.
Každý je čísi
a děcka jsou veselá všecka:
barvené ručky vzduchem jim těkají,
dřeváčky hbitě klapají.
Můj žádný však není,
zvířátko dravé v mozek mi kouše.
Oh, pokušení!
Rozkoši vrchovatá,
zmocnit se kusu tohoto zlata!
Kousíček dal bych také své mouše.
Vznešený chlebe,
se zlatem slunce zpíváš a hřeješ!
V nitru však zebe
myšlenka, kterou po cestě seješ.
Leč na slunném místě
vše chladne, hroutí se jistě.
Soucit a něha a žel
náhle mi srdce chytly prsty jak drátky,
teploučký váček zazvučel,
korálky rudé v něm chřestí,
zadními vrátky
mrtvolu dáváme poodnésti,
korálky rudé zvoní,
50
srdce mi zpívá,
na plavém koni
jaro snad vjíždí a zpívá,
celý svět zpívá
i slunce zpívá –
na něco všichni čekáme
a docela tiše si zpíváme:
Kdybychom všichni, kolik je nás,
za ruce vzali se spolem
a ohraničili sluneční jas
velikým kolem,
kde by se vzal, tu by se vzal
uprostřed kola malý spasitel
a ten by všemu světu lámal a rozdával
božího daru kukuřičnou žluť i žitnou běl,
a byly by to zlaté chleby domácí
a nestáli by kolem žebráci.
51
ZIMNÍ VEČER V ELBASANU
Modrý večer shoustl
trochou vlažné mlhy,
jako kdyby zemi
unikalo mléko
z hrudi mateří:
zakřiknuté hvězdy
nesměle se chvějí,
jako křehké květy,
jimž se ani z rána
rozpuk nezdaří.
Od ohniště, v něž jsem
zle i chtivě civěl,
v žáru opékaje
jako pečeni psí
touhu, bolest, zášť,
bezděčně jsem vyšel,
pozměňuje místo,
před vrata jsem vyšel
zimomřivě skrčen
v šedomodrý plášť.
Před vrata jsem vyšel,
zapadaje tiše
do řídkého moku,
jenž se za mnou zavřel
52
jako klidný sen;
prostoupil mne zcela,
zježenou srst nitra
rovnaje mi dlaní
jako vata hebkou:
byl jsem přemožen.
Městem přetajemným
na jezerním dně kdes
pomalu se sunu
jako brouk, jenž slídí –
jako temný květ
stanu, hlavu zdvihnu
k dírkám báně mléčné,
jimiž pronik’ by rád
k velikému světlu
štíhlý minaret.
53
ZLÁ NOC
Měsíc
spláclý, žlutý jak síra,
osamocen venku,
bez hvězd, které se uzamkly
v kalné jakési tekutině,
na svět vysadil hyždě,
výsměch sytého parasita,
naslouchaje zálibně sýčku
pískajícímu s hřebene mešity.
Škumbi
v dálce naběhle hučí
přehlušovaná hulákáním větru,
který zledověl na horském sněhu.
S námi
začazená kuča se houpá;
střechy řešetem, podlahy řešetem
fičí.
Na slamnících, v pokrývkách skryti,
kořist ničemných mražení,
jako v balonové loďce se houpáme:
Zbloudil v tajemné krajině,
v bludném kruhu víří,
do skonání snad vířiti nepřestane.
54
A toť právě, nač myslím
a co přál bych si věděti,
dole zatím co, pod námi probírá klidně
kukuřičnou slámu dobytek.
Zdali plujeme touto nocí,
všemi podobnými, jež předcházely,
všemi podobnými, jež přijdou ještě,
všemi dny, jež podobají se této noci,
všemi smutky, bědami, neřestmi,
světem, který zešílel,
žitím, které zhořklo až ke dnu,
jak tak visíme mezi životem a smrtí –
zdali plujeme, abychom dopluli,
já a ty a třetí, čtvrtý, pátý,
kteří ani ve chvíli nejbídnější
nepřestáváme mysliti,
na vlast mysliti, kterou budujeme,
na svět, kterého dobýváme pro ni a pro sebe –
zdali plujeme, abychom dopluli
do přístavu, v němž zavlají všechny pozemské prapory
domů –
anebo zda plujeme, abychom nedopluli,
nevrátili se k nejvlastnějšímu,
nespatřili ničeho z toho, co roste,
musí vyrůsti z krve a muk –
zdali obraz šílenství, obraz úzkostí
poneseme do mrazů věčnosti.
55
A tak zatím co doby veliký otazník
přestal býti mi otazníkem,
olupuje mne o spánek
malý otazníček mého a vašeho já,
druzi, spoludělníci.
Mlčí zimní noc, bije vítr skučící.
56
BRAGOŽDA
Měkký smutek,
denní můj pokrm
z tesknice a víry, z touhy a nudy,
tvrdne jako skořápka zrajícího ořechu,
jako všecko na této makedonské stráni
s kučeravým doubím, s kamennými domky
pod těžkými břidličnými střechami,
pod jarní měňavou oblohou.
Tvrdne denní můj pokrm
z hořké tesknice,
neboť příliš dlouho již odmítáte mi
psací stolek,
skříně s knihami a obrazy,
ženu, s úsměvem přinášející čaj a s máslem chléb,
plápolavý ohníček našeho podzimu, Soňu –
domov a smysl mého života.
Tvrdne denní můj pokrm
z víry a naděje,
neboť dávno již byl bych se zabil, tam dole, u kalné Škumbi,
kdybych přes všechny úzkosti nevěřil stále a silně
v návrat ke svému nejvlastnějšímu,
v rozkoš z nové práce, pro niž udeří jasná hodina,
v komfort vlastního hnízda, jež nás čeká –
v základ a modrou oblohu pro svůj život.
57
Tvrdne denní můj pokrm
z nudy a prázdnoty,
která časem zeje mi před zrakem po celé dni,
nebotneboť dosti jsem se nalokal ciziny,
dosti jsem se v horách nalámal kamení místo chleba,
dosti přebrodil řek,
dosti výběžků Jihu a Východu poceloval,
– byliny, zvířata, lidi, práci, umění –
sklouzaje nakonec k jádru všeho, jež se nemění –
a shledav náhle nesmírnou vzdálenost svou
od svého kořání.
Tvrdne můj smutek,
tvrdne denní můj pokrm
z tesknice a víry, z touhy a nudy,
mezi tvrdými horami a tvrdými staveními
uprostřed tvrdého života
chudých domorodců a válečných nomadů,
zpřelámanými zuby jej hryži
s tvrdého lože kočovníkova
okénkem zíraje v tvrdý kraj,
kde nepochopitelně měkkou bělostí svítí
kvetoucí slívy.
Tvrdne můj smutek,
tvrdnu celý.
Kéž bychom se měkcí opět uviděli!
58
GOSTIVAR
Makedonsko kafene.
Pod roztaženým vějířem vrby
za stolkem v zeleném stínu
polýkám k zmrzlině vzduchu
z malého koflíku kávu.
Poslední květnový den
a krásné ráno
marně mi hladí smutek
hebkými konečky prstů.
Moslimové.
Bulharští vojnici.
Holčička s nabarvenými vlásky,
i ručky má nabarveny,
chtěl bych je ve vousech míti,
rezavé, buclaté ručky.
Byla by to hezká, zbytečná věc.
Běloučký minaret
v mysli mi utkvívá lahodným slovem.
Oslíci se sedly
přátelské vzkazy mi přinášejí.
Ale já bezděčně
přijímám každý ten dar
jak žebrák, jenž nastavil dlaň:
59
dostane peníz,
nepodívá se,
zastrčí do kapsy.
Až jindy je spočítá.
1917.
60
DRUGOVO
V zeleni zanechav procitlé hnědé selo
pěnicím, které pokračují v slavičím tlukotu,
a strakám neustále horlivě zaměstnaným,
do skvělé říční lázně jsem sestoupil.
Kvetoucí šípky a jasný potok,
jakoby věděly, jak je mi třeba útěchy
a že jen těžko paprsek proniká v šero mých smutků
a v bolestný neklid přelomeného života,
důvěrně, lichotivě přejí mi dobrého jitra.
Oblaka mlhy přeřezávají hory,
a přede mnou, za hradbou hnědavých kopců
v zeleni měkkého sedla bělá se monastýr,
odkud se právě třepotá dolů vyzvánění.
Oh, jaká škoda, že nemohu býti vesel,
vyrvati z prsou tlak a souvislost
a z lánů osení rudou kytici máků přinésti domů!
Do města odjel krásný poručík, dobrý můj hostitel.
A na mně jest pouze blouditi vpravo či vlevo,
bez cíle posunovati malátné kroky
61
uprostřed Makedonie
v koupeli jitřní,
jež se mne netkne však,
jako bych celý byl z oleje.
62
OCHRIDA
V slunečném obdélníku dveří,
zatím co srkám černou kávu s rakijí:
Ubohé molo
nesměle zařezává se do jezera,
modravě šedá ranní hladina,
houstnoucí do dálky,
čeří se drobnými vlnami,
vrchy a mlhy a nebesa na obzoru
splývají v souvislou oponu z organtinů,
přede mnou na břehu mezi kolíky
moslimka otrhaná
horlivě bije do mokrého prádla.
V slunečném obdélníku dveří,
zatím co stesk se znova mi jitří v srdci:
Nažloutlý baščik a červený fez,
rakouští poddůstojníci a bulharský četník,
německý husar a evropská švadlenka –
jakoby pouhé přízraky!
Jsem s jezerem spíše než s lidmi,
jsem s jitřní pohodou,
kterou tu přikusuji k rannímu nápoji
63
i s dlouhým, pavučinovým oblakem,
jejž po deset dní již za sebou vleku
ode dvou drahých hlav tam nahoře, doma,
a který zneklidňuje má jitra
a večer škrtí mne, až se chce vykřiknout.
Z tichého, melancholického betlému Ochridy
nevidím nic – ale vzpomínám všeho:
Vidiny křehké, nad vodou lehce navršené,
když jsem se po prvé blížil k ní v bárce,
východní kněžny, vznešené, sličné,
jež má však souchotiny a nikdy se nevdá –
poklidné křivolakosti starosvětských uliček,
jež zarůstají travou jako hradčanská zákoutí
a navoněny jsou kvetoucími olivami –
velebných stařen ve tmavých pláštích,
za okny předou a hlídají líbezné dívky,
horlivě navštěvujíce popa a ikony –
zborcených řims a pavlačí, oprýskaných fasád,
budov jen zázrakem ještě se držících,
ač všude obtěžkaných velikými kořenáči –
těch fial, růží a karafiátů –
64
zřícenin nahoře, hradeb a bran,
s nichž možno pozdraviti topoly, minarety a silnice dole
a k vůli nimž otevru jednou Naučný Slovník
anebo jiný specielnější herbář –
nějakých úředních, vyžehlených budov,
mimo něž kráčí se rychleji –
harémů s dřevěnými mřížkami v oknech,
modrými, zelenými, samý kosočtverec,
moslimky, které tu potkáš, staré a škaredé,
zděšeně odvracejí i zahalenou tvář,
zatím co křesťanky za chládku večerního
před prahem v hloučcích sedí, pletou a vyšívají
anebo kávu popíjí, žvatlajíce –
a konečně hlavní třídy, zchudlého bazaru,
liščin tu visí dosti i západního braku,
cukrárny jsou však vyjedeny,
ryby jsou drahé,
jen mléko, sladké i kyselé, z hliněných džbánů
potěší žaludek...
Tak vzpomínám,
mačkaje mezi prsty žlutý květ vodního kosatce,
který jsem cestou utrhl na močálu,
tak vzpomínám,
65
unylé půvaby města skládaje v kytici,
leží tu přede mnou a vydechuje nemocnou vůni,
která mi splývá se srdce steskem
v protáhlý akord, jenž nedoznívá...
66
CHVÍLE SVĚTLA A VZDUCHU
V úžlabině,
jejíž straněstráně jsou tak hrozně neprůhledné,
že ti život bez obzorů uvadá a bledne,
mezi vrchy,
kde však ještě příroda má zdravý kořen,
bujnost, prudkost, plodnost, růst, jenž trvá nepokořen,
u potoka
tenké vody, která na srpnovém jasu
zvolna zarůstajíc mizí v balvanech a kamení,
denně téměř kradu lakomému času
jednu chvilku,
chvilku klidu, světla, vzduchu,
radosti a vzruchu,
chvilku smíření.
Celý nahý,
myslím také zcela prostě, pohansky a naze,
zrosen vystupuje z chladu v jižní žár,
na hořících ňadrech země ukřižován blaze
ležím bez bázně a studu, mezi tvary tvar.
Průtrž paprsků mi zlatí osmědnuvší tělo,
jako zlatí živočichy, byliny i tes,
připadám si jako vítěz nade vším, co chtělo,
abych zbídačen a vyhladověn kles.
Čichám vodu, čichám trávu,
horké vůně pod lesy,
67
hmatám kůži zhedvábnělou,
vlastní kůži vřelou,
dávám smyslům arkadickou stravu
pod širými nebesy.
Okamžik jen
slunci tváří ve tvář nahý na nahotě země
mohu takto okoušeti přepokojné věci –
aspoň se mi tyto chvíle vpolíbené jemně
zdají pouhým okamžikem v naší dusné kleci:
otevřu si dvířka, na světlo si sednu,
nebi do hlubin a vodě ke dnu
podívám se, vydechnu a křídly zamávám
a pak navracím se v prach a šero klece –
oh, co bídy světa unesou tvé plece,
smrt a mor a bolest ke chlebu tu mám –
a v té plainairové chvilce teprvéteprve
uvědomuji si soumrak, v kterém tonu,
nemocniční puchy, věci od krve,
hnisu výtoky a hudbu stonů,
denní divadlo své, denní zábavu
otupělé mysli –
červotočina nám při tom padá na hlavu
v díře syslí.
Bragožda, srpen 1917.
68
LETNÍ KRAJINA
Nad Pogradcem kvetly jedlé kaštany,
jako silné pluky stály na vrších,
stráže postavily vpřed a na strany,
měly chocholy jak pozlacený sníh.
V jejich šerosvitu sestupoval jsem,
zapomenuv doma uzlík starostí;
saranče a křísi zapáleným dnem
vysílali zpěv své letní radosti.
Neúhledným hmyzem jsem si připadal
uprostřed těch sladkých obrů na svahu,
rozkoš, kterou jsem však z království jich ssál,
vracela mi opět klidnou odvahu.
Kroky veselými, skoky křepkými
urazil jsem stezku dolů do polí,
před pšeničným lánem náhle nohy mi
samy zarazily v horkém údolí.
Zelenavý kov nazrálé pšenice
chvěl se, jiskřil, třpytil všecek rozpálen,
ze sršící plochy jako kytice
čněl tu a tam zkvetlý kaštanový kmen.
69
Mezerami v tomto mocném sloupoví
dlouho zíral jsem jak okny v krajinu:
z rudé výhně střech minaret cukrový
vzadu na jezerní shlížel hladinu.
Matná, ocelová prahla po mraku
omdlévajíc žárem v širém poklidu;
pod zdí na obzoru v žhavém soumraku
poznával jsem v bledé skvrně Ochridu.
Jako spravedlivý fronta spala tu,
a kol vyvedená hnízda pískala,
želvy, ještěrky si vedly bez chvatu,
hmyzů drobná vojska rekvirovala.
Rozestřel jsem smysly jako páví chvost,
vše tu mysl měla, by se opila –
ale zachovala suchou střízlivost:
také zlobu spící v kraji větřila.
70
KDYŽ KULKY HVÍZDAJÍ
Když první kulky ti hvízdají
nad hlavou, u hlavy,
jako když ptáčata pískají
v den slunný, jásavý,
toť chvíle veselá docela,
do stromků plesknou, ne do čela,
shýbneš se, zasměješ,
lehneš si anebo dále jdeš
a jako vyznamenán.
Leč když to trvá již celý den,
a nevíš, kde se skrýt,
zvěř štvaná, klesneš kdes vysílen,
halali slyšíš znít,
máš horkou hlavu a chladnou dlaň,
zrak vyjevený jak padlá laň
a čekáš, lapáš vzduch,
než srdce ztiší svůj divý vzruch –
a tu snad skok tě spasí.
A když pak štěkot i klapot ztich’,
puška i kulomet,
a leže u kotlů kouřících
pokojným vidíš svět,
tu hvizd, jenž uklouzne ptáčeti,
prasknutí větve jen – škubne ti
71
nervy, jak by to byl
provázek, kterým jsi rozjitřil
kašpárka tahacího.
A přece jednou i kulek hvizd
zcela ti zevšední,
jak ptačí popěvky s větví, z hnizd,
když v lesích trávíš dni:
tu a tam sehneš se, přikrčíš
ze zvyku spíše než z nutnosti
a zcela jistě víš,
že osud ze sterých možností
dávno již tvou ti přiřkl.
72
STARÁ PAZOVA
Na kukuřičné poušti
oasa jsme napolo vypráhlá,
karavana jsme opelichaných velbloudů
vysílených a hladových,
smutné místo jsme,
kde nás bije
kruté veliké slunce.
V prvním soumraku,
odtrhnuv se od svého stáda,
velbloud melancholický,
mezi dvěma bílými baráky
na zežloutlé, ubohé trávě
zastavil jsem se.
Nevypečený pecen měsíce
plove, nerovně načat, v bledé modři,
která na blízkém obzoru
houstne v hnědavou mlhu,
a v té mizí náhle
jako ukrojena
žlutá, rozcuchaná kukuřice;
vše je kaleno jako ocel.
A jen štíhlá kostelní věž,
šedý přízrak, z daleka vystrčený,
73
rozdělující rovnou čáru obzoru
na dvé nestejných dílů,
vnucuje ti přesvědčení,
že tam vzadu nekončí ještě svět.
Chtivě ždímám
vyprázdněná ložiska svého tuku,
marně hledám
roznícení v studených,
mízu ve vyschlých,
zpustlých komorách nitra.
Září 1917.
74
NEMOCNIČNÍ POSTEL
I.
Je nemocniční postel
tak čista, tak přísna,
jak v parnu venkovský kostel
osvěží nekajícníka,
jak bílá široká klisna
hřbet pro ušlého má poutníka.
Zapadneš do ní, břemeno,
jež dlouho tahali světem,
jsi vzpomínkami nalit jak mlékem vemeno,
leč ospalým podobají se dětem.
Narovnáš záda,
vzpomeneš, jakou kdy tíhoutíhu nesla –
rozpřáhneš ruce, je s místa na místo klada,
vzpomeneš, byla to vesla,
byly to páky, nebozezy –
natáhneš nohy, ohneš je v kolenech,
vzpomeneš: docházíval dech,
pod nimi, nad nimi, kolem a mezi
deseti zemí zdvihal se prach,
zkusily, vykonaly, neměly strach –
celý se protáhneš v nesmírné libosti:
s něhou a milostí
75
milenka jala všechno tvé živé
v objetí mlčelivé.
Srovnány hory jsou, kamenité cesty,
a vyschly řeky, jež jsi přebrodil,
umřela cizina s horkými městy,
létadel vrkot a zbraní chřest a oslů noční kvil.
Jsi v měkkých loktech, ticho máš, střechu,
postel tě nese,
jako tě nosily polštáře mechu
v domácím lese.
Na rodné louži v bárce se kolébáš,
pod hlavou teplou plachtovinu,
zavřené oči máš,
lhal bys, že myslíš, že vzpomínáš,
díš: ležím a plynu...
II.
Je nemocniční postel
tak smutna, tak chuda
jak ztuchlý, dusivý kostel,
když venku slunce výská,
jak lupenkové klece sestavená nuda,
když v hájích jaro již své nezbednosti píská.
76
Je nemilovanou ženou,
zkaženým dechem, ranou obnaženou
a nemá nikdy dost,
drží tě, nechce propustiti
z objetí, v kterém se nítí
houstnoucí ošklivost.
Lascivní matrona, paní Monika
tráví tě pocelem, láme kolem,
anebo Venus syphilitica
svým ničí tě alkoholem.
V ní zmítáš sebou jak na suchu
lapená parma,
jsi vězeň, žízníš po vzduchu,
a venku pustne ti farma,
po cestách žízníš, po obzorech,
po širé plavbě na těžkých vorech,
po ruchu.
A zmítáš sebou stále více
na pravou stranu, na levou, na břicho, na záda,
je pastí celá nemocnice
a v koutech inkvisiční číhá nálada.
Železná panna, Záhořovo lože
krutě se baví tvým tělem,
77
o pelest železnou udeříš čelem,
zasténáš, zavoláš: bože!
a bohem snad je ti jen ulice,
dost dlouhá pro kroků nazdařbůh,
či palouk u bílé silnice,
na němž bys válel sudy –
Chuť zabrati máš jak na jaře pluh,
roztříštit souvislost, vztahy a trudy,
rozpřáhnout ruce, otřásti stěnami,
z vězení vyběhnout, sluncem i mlhami
vpřed dáti se, děj se, co děj!
Oh, moci běžeti! Přes vše, co zamyká!
S kaktovým květem risika
vrhnout se v nějaký rej!
78
ELEKTRICKOU TRAMWAYÍ
Jede se, fičí z nádraží na nádraží...
Naprosto nic mi nepřekáží
ta tlačenice, ten shon,
činí mi radost účast moje
uprostřed letícího roje
a že nám v čele bije zvon,
s rozkoší tisknut jsem, tisknu
a veselostiveselostí div nezavýsknu,
když stanouce hned se hneme
a někomu ujedeme.
Nejsme tu pouze vojáci,
k nám dámy se tisknou, měšťáci,
švadlenky, studenti
a všichni jsou tak tuze svěží,
i konduktérka, která stěží
se prodírá a brebentí.
Čtu firmy, štíty a nápisy,
jako když na tom závisí
nějaké štěstí, po kterém právě slídím;
v příbytky oknem, do krámů skříněmi
na skok se vrhám, důvěrný se všemi
a rád, že opět je vidím
neznámé, známé –
tiše se na sebe usmíváme.
79
A tiše se usmívám na lidské pentle a klubka,
jak se tak svinují, rozvinují
po skvělých třídách, kde skví se života slupka
a tajemné větry v shony a shluky dují,
tiše se usmívám na věci prosté zcela,
všednosti západní civilisace,
shledání vlna mne rozechvěla,
ruch zaplavil mne, chuť do práce –
neboť, hle, přicházím z divokých Trantárií,
z dnů tuláckých, ze skal zmijí
a z podivných strádání –
že oči široce otvírám vida,
jak v malé kavárně poklidně snídá
manželská dvojice
s pečivem kávu: je na ní bílá čepice,
sem až mi zavání.
A na pestré bengály,
reklamy veselé básně,
kterými návěštní tabule zaplály
dnes obzvláštně krásně,
nesmíme zapomenouti:
květnatým proslovem
to vítají mne na pouti
za novým domovem –
Je mi tak dobře přes to, že špatně sedím,
ostatně všecek jsem hlavně zrak,
80
do tříd a náměstí nadšeně hledím,
jako bych letěl do oblak.
Průhledy nekonečné buďte mi pozdraveny,
fasády ze štuku, cihlové stěny,
paláce, chrámy, banky:
zcela jsem zapomněl, jak jste mi zhořkly kdys,
že máte ve tváři potměšilý rys,
listuji Město, zářivé čtu stránky,
tolika věcí úsměvem
úplně fascinován jsem.
Jede se Městem... K Západu se vracím,
mnoho jsem získal, aniž teď ztrácím
syt putování a ciziny...
Vítám tě tedy, krásný a obludný celku,
jenž stejně dychtíš po ctnostech jako po výdělku,
vezmu tě se světly, se stíny;
jsem vůli k práci a k zápasu silen,
frivolní gesto tvé mne netkne se již,
mířím já k horlivosti tvých dílen,
k světlům, jež roznítíš.
Budapešť, říjen 1917.
81
PODZIMNÍ PROCHÁZKA
Po malé štyrské silnici,
jak jinde chodíval jsem, jdu
ztišen a odevzdán v ruce osudu,
v oteckou náruč hřející
i v listopadu měsíci:
jen pokolébám se, pobudu
a zmizím v mlze.
Raxalpa nakukuje sem
na pestré hody jeseně,
zastřené šerým závojem
jak starý gobelin na stěně:
pastviny s bravem a útesem,
domky a mlýny pod lesem
a Ukřižovaný.
A jdu a těším se dětinně
na koflík bílé kávy dnes
v hospůdce nízké v dědině,
zum goldenen Hirschen, zur Sonne,
kde voní jablka, mošt a les,
parohy visí a schne vřes,
fořt sedí se psem.
A myslím, těším se na návrat,
na přístav pro svůj křehký člun,
82
dosti jsme pluli, doplujeme snad,
chce se mi s děckem dětsky si hrát,
za hněv a za lásku zulíbat
ženě své ruce a domácích strun
poslouchat ševel.
Na větší věci, na kvítí
z krvavých lánů a na plody
v bolestech zrající úrody
nechci se nahlas těšiti,
bojím se, čekám až zasvítí
kýžené ráno pohody,
pokorně čekám...
Neuberg n. M.
83
ZPĚV VĚŘÍCÍHO
Všechno své myšlení z modře a nachu
často již viděl jsem v silničním prachu,
ztepilou slunečnici s ohnutým stvolem:
dosti se nazřela směrem, kde dní se,
stále se točila po světla míse,
kdekoli, kdykoli podal ji čas,
umdlela náhle smutkem a bolem,
spálil ji čekání mráz.
Bázně a bolesti příliš lidské,
představy jaly mne anemické,
nezralá jablka dojednoho vichrem sražená,
mlhami stěhující se ptáci;
jak ve tmě svícen tesknící vzpínal jsem ramena,
volal jsem: rcete, zda se nám jitro již vrací,
v němž kvete práce a sen,
rcete, kdy vejdeme v pokojnou pohodu,
chtěl bych jak bílá plachta spuštěn být na vodu
v jasný a sytý den.
K pohodě přece
patřím jak vlny svit k řece,
ke křoví pěnice, k osení polní květ;
nemůže býti ruky,
která by nad bol a muky
vždy znova chtěla a dovedla čnět,
84
která by horoucněji
za věcmi tíhla, které se dějí
na širé hladině míru,
nad tuto chudou mou pravici:
štěrk aspoň tloukla pro bílou silnici,
pro štěpy v sadech nejednu kopala díru –
tu od věrných stisků ji odehnali,
nástroje nejvlastnější jí vzali,
jak pestík plnému květu, jenž zrál,
leč nemohli vzíti jí víru
ni v soumraku, jenž se bál.
Únavě, smutkům a úzkosti,
které mi klečely na prsou,
vždy znova jsem unikl k radosti
a podpírán vůlí napiatou
po pádu vztyčoval jsem se, slzami jsem se smál.
Kolikrát klesl jsem, tolikrát jsem se zdvih’,
bylo to mnohokrát –
leč byť bych i toužil po klidu, po rytmu zájmů občanských,
nutno-li, snesu snad nový i pád.
Chci trpěti, jestliže trpěti třeba –
ba, s tisíci mohu i zahynouti
vysílen, usmýkán:
vždyť nechci míru pro trochu klidu a chleba,
chci se svým národem do světla svobody vplouti,
kde každý na svém pán.
85
Na voru smrti po rudém proudu
plujeme k zemi, již přeoral kov.
Oh, moci políbit panenskou hroudu,
vyslechnout modlitbu děkovných slov!
Jde pochod dějů, kudy šly naděje,
brány jsou dokořán, prapory na domech.
Oh, moci vidět, jak okno se zasměje,
až mimo půjdeme v zástupech!
Kdo že by tedy nechtěl se dočkati
dne, jenž už v představě dojímá k závrati,
a kdo by nebál se, nebál jak pod mračnem zkvetlý již lán,
že se ho nedočká, v seznamu šťastných osudem přeškrtnut,
nehoden odměny za trýzeň, trud,
propuštěn v nemilosti, nevyznamenán!
Čekal jsem, čekám v té bázni,
naděje solnou svou lázní
sílí mne, povzbuzuje;
pokorně vezmu vše, čemu jest přijíti ještě,
nechť maso i mysl hryžou dalšího otroctví kleště,
jen když se postupuje,
jen když krok za krokem blíží se hodina,
kdy rozhoří se stín,
kdy na svém se po svém zařídí rodina,
jejíž jsem divoký syn.
86
A nedočkám-li se, nejsem-li navržen
pro toto vyznamenání,
a potřebuje-li osud i život můj
jak jeden ještě den:
zde jsem, nechť vezme, moudrý v konání –
bratři se dočkají,
děti se dočkají,
duj, větře dějů, duj,
ty, který neseš semena naše
a neohlížíš se plaše,
přese mne duj,
přes tesy skal a sterilní země,
do prsti úrodné vlož naše sémě
až k cíli duj!
87
TICHO DOMOVA
Ticho domova je bílá vaselina
na rány těla, na rány mysli.
Ticho domova je vodorovný obzor,
jediný předmět ty na něm svislý.
Předmět v cizích rukou, hůl jsi braná světem.
Znavena teď se vrátila domů.
Kéž by v rodnou půdu zas ji zarazili.
Vzpučela by snad podobna stromu.
Ale tato chvíle nepřišla nám ještě.
Poznovu sáhne cizinec po ní.
V horké dálce kdes mu vypadne snad z ruky.
Zavíří v trysku divokých koní.
Ticho domova je ukradené ticho.
Tiskneš se k němu, zamykáš dveře.
Oko cizincovo potká-li tvé oko,
výkřik v něm budí uštvané zvěře.
Ticho domova je křehké ženské tělo,
před tebou stojí, stínem tě kryje,
ale před vetřelcem, plno odhodlání,
zaťatou pěstí hrozí a bije.
88
Ticho domova je plno příkré síly,
polnicí vřískne náhle v tvé snění.
Také v ruce vlastní stát se můžeš holí.
Myšlenky dravé mstivě se cení.
89
OBSAH
Str.
Proměna7
Okamžik11
Pozdrav13
V bouřlivé noci16
In memoriam Ervína Taussiga18
Zpěv nad mapou21
Hostem v Praze24
Vzpoura27
V szegedské kantině28
Píseň z 191531
Noc v Kiškundorožmě33
M. kir. Állami Szemkórház37
Těžký úděl42
Léto v Elbasanu45
Kukuřičné chleby47
[91]
Str.
Zimní večer v Elbasanu52
Zlá noc54
Bragožda57
Gostivar59
Drugovo61
Ochrida63
Chvíle světla a vzduchu67
Letní krajina69
Když kulky hvízdají71
Stará Pazova73
Nemocniční postel75
Elektrickou tramwayí79
Podzimní procházka82
Zpěv věřícího84
Ticho domova88
[92]
Těchto
TŘICET ZPĚVŮ
které představují jakýsi výbor z autorovy
poesie let válečných, jež není dosud uzavřena,
vytiskla v prosinci 1918 Grafia v Praze
v úpravě M. Kalába ve 1200 výtiscích
a nakladatel Fr. Borový v Praze
vydal je jako
VIII. knihu „Zlatokvětu“
E: jf; 2004
[93]