ZLÁ NOC

ZLÁ NOC
Měsíc spláclý, žlutý jak síra, osamocen venku, bez hvězd, které se uzamkly v kalné jakési tekutině, na svět vysadil hyždě, výsměch sytého parasita, naslouchaje zálibně sýčku pískajícímu s hřebene mešity. Škumbi v dálce naběhle hučí přehlušovaná hulákáním větru, který zledověl na horském sněhu. S námi začazená kuča se houpá; střechy řešetem, podlahy řešetem fičí. Na slamnících, v pokrývkách skryti, kořist ničemných mražení, jako v balonové loďce se houpáme: Zbloudil v tajemné krajině, v bludném kruhu víří, do skonání snad vířiti nepřestane. 54 A toť právě, nač myslím a co přál bych si věděti, dole zatím co, pod námi probírá klidně kukuřičnou slámu dobytek. Zdali plujeme touto nocí, všemi podobnými, jež předcházely, všemi podobnými, jež přijdou ještě, všemi dny, jež podobají se této noci, všemi smutky, bědami, neřestmi, světem, který zešílel, žitím, které zhořklo až ke dnu, jak tak visíme mezi životem a smrtí – zdali plujeme, abychom dopluli, já a ty a třetí, čtvrtý, pátý, kteří ani ve chvíli nejbídnější nepřestáváme mysliti, na vlast mysliti, kterou budujeme, na svět, kterého dobýváme pro ni a pro sebe – zdali plujeme, abychom dopluli do přístavu, v němž zavlají všechny pozemské prapory domů – anebo zda plujeme, abychom nedopluli, nevrátili se k nejvlastnějšímu, nespatřili ničeho z toho, co roste, musí vyrůsti z krve a muk – zdali obraz šílenství, obraz úzkostí poneseme do mrazů věčnosti. 55 A tak zatím co doby veliký otazník přestal býti mi otazníkem, olupuje mne o spánek malý otazníček mého a vašeho já, druzi, spoludělníci. Mlčí zimní noc, bije vítr skučící. 56