CHVÍLE SVĚTLA A VZDUCHU

Stanislav Kostka Neumann

CHVÍLE SVĚTLA A VZDUCHU
V úžlabině, jejíž straněstráně jsou tak hrozně neprůhledné, že ti život bez obzorů uvadá a bledne, mezi vrchy, kde však ještě příroda má zdravý kořen, bujnost, prudkost, plodnost, růst, jenž trvá nepokořen, u potoka tenké vody, která na srpnovém jasu zvolna zarůstajíc mizí v balvanech a kamení, denně téměř kradu lakomému času jednu chvilku, chvilku klidu, světla, vzduchu, radosti a vzruchu, chvilku smíření. Celý nahý, myslím také zcela prostě, pohansky a naze, zrosen vystupuje z chladu v jižní žár, na hořících ňadrech země ukřižován blaze ležím bez bázně a studu, mezi tvary tvar. Průtrž paprsků mi zlatí osmědnuvší tělo, jako zlatí živočichy, byliny i tes, připadám si jako vítěz nade vším, co chtělo, abych zbídačen a vyhladověn kles. Čichám vodu, čichám trávu, horké vůně pod lesy, 67 hmatám kůži zhedvábnělou, vlastní kůži vřelou, dávám smyslům arkadickou stravu pod širými nebesy. Okamžik jen slunci tváří ve tvář nahý na nahotě země mohu takto okoušeti přepokojné věci – aspoň se mi tyto chvíle vpolíbené jemně zdají pouhým okamžikem v naší dusné kleci: otevřu si dvířka, na světlo si sednu, nebi do hlubin a vodě ke dnu podívám se, vydechnu a křídly zamávám a pak navracím se v prach a šero klece – oh, co bídy světa unesou tvé plece, smrt a mor a bolest ke chlebu tu mám – a v té plainairové chvilce teprvéteprve uvědomuji si soumrak, v kterém tonu, nemocniční puchy, věci od krve, hnisu výtoky a hudbu stonů, denní divadlo své, denní zábavu otupělé mysli – červotočina nám při tom padá na hlavu v díře syslí. Bragožda, srpen 1917.
68

Básně v knize Třicet zpěvů z rozvratu: