PODZIMNÍ PROCHÁZKA

Stanislav Kostka Neumann

PODZIMNÍ PROCHÁZKA
Po malé štyrské silnici, jak jinde chodíval jsem, jdu ztišen a odevzdán v ruce osudu, v oteckou náruč hřející i v listopadu měsíci: jen pokolébám se, pobudu a zmizím v mlze. Raxalpa nakukuje sem na pestré hody jeseně, zastřené šerým závojem jak starý gobelin na stěně: pastviny s bravem a útesem, domky a mlýny pod lesem a Ukřižovaný. A jdu a těším se dětinně na koflík bílé kávy dnes v hospůdce nízké v dědině, zum goldenen Hirschen, zur Sonne, kde voní jablka, mošt a les, parohy visí a schne vřes, fořt sedí se psem. A myslím, těším se na návrat, na přístav pro svůj křehký člun, 82 dosti jsme pluli, doplujeme snad, chce se mi s děckem dětsky si hrát, za hněv a za lásku zulíbat ženě své ruce a domácích strun poslouchat ševel. Na větší věci, na kvítí z krvavých lánů a na plody v bolestech zrající úrody nechci se nahlas těšiti, bojím se, čekám až zasvítí kýžené ráno pohody, pokorně čekám... Neuberg n. M.
83