HOSTEM V PRAZE

HOSTEM V PRAZE
Jak je to krásné, že se probouzím v široké posteli pohostinného domu jako ve vaně plné čerstvého mléka! Jak je to ještě krásnější, že otvírám okno v zákoutí malostranské a vpouštím vzduch, propletený ranními zpěvy a šramoty, jenž jednou rukou podává si vonné kytice z Petřína a druhou nabírá vodu z Vltavy! Pomalu se oblékám, podrobně vše pozoruji, ze všeho velikou radost mám a po pohodlí pluji jako po letním rybníku. A jaký posvátný obřad v pokoji vedle, za bílými dveřmi koná služka! Slyším, jak drobounce šlape, opatrně vrže, vyspalé věci nosíc na jejich ranní místo, sklo zvoní o porculán jako zvonky při pozdvihování, když náhodou zabloudíš do katolického kostela. Dívám se velkého do zrcadla, mám-li ještě dost ruměné tváře, teplý zrak, 24 není-li slupka má příliš zvadlá pro Vás, kteří jste mladí tak – otvírám dvéře. Okna jsou dokořán, a v provětraném pokoji jak voní kouřící káva, jaké srdečné zátiší tvoří staré nádobí uprostřed stolu, žádný porculán, z jakého pijí esthéti, a jaké laskominy činí mi makové žemle v košíčku vystlaném ubrouskem! A Vy, naproti ve dveřích, po domácku. Usedajíce naléváme si mléko a kávu, zapomínám na rybolov pod lesy pro Vaši dvojí hlavu. Pak sáhátesaháte po čerstvých novinách a, jak je otvíráte, vane z nich známá syrová vůně, kterou, nevěda proč, tak miluji. A pak říkáte z nich jednotlivé, nabité věty. A pak čtete hroznou a ještě hroznější věc. A pak vstáváte, zatím co dopíjíme, a chodíte prudce po pokoji, bezmocni přihlížíme k hrůznému ději. 25 Tu pravíte náhle nervosně: Jak se těšíme na onen den, kdy bude možno poprvé zvolati všechna slova, která nás bolí v nitru! Nastává ticho, podivné ticho u nás, v lahodných vůních svěžího rána a přátelské snídaně. Hledíme upřeně, každý na jiný bod. A cítíme, že z hlubin času vytéká provisorium, maličká doba velikých událostí, které nás oblehnou, přidusí ve psotě a mříti nám dají hladem po pravém životě. 26