TĚŽKÝ ÚDĚL

TĚŽKÝ ÚDĚL
Mezi včerejškem, jemuž rád bych zulíbal ruce, poněvadž tak mi voněl říčkou, bořinou, sečemi do pokojného snění, a tím zítřkem, jehož nemůžeme se dočkati, a jejž mnohý spatřil, spatří toliko očima rozpálenýma smrtí, tento ohnivý, třeskutý sloup až do nebe čnící, žhavá, železná opona pomsty a vyrovnání, u níž hrají svůj výstup, bezejmenný, titěrný výstup smutného školáka, jemuž zazdá se časem ze žití předešlého chvíle zralá jak hrozen –! Oh, jak strašlivě dělí tento ukrutný mezník minulost a budoucnost, drtě přítomnost na kaši, jež nám ucpává ústa! Ale v našich srdcích dosud přečkávajících, silněji než kdy jindy nevědoucích dne ani hodiny, pevných v lásce však, v záští, v našich mozcích žíznivých, zvadlých jak fiala 42 v horkém kořenáči na plném poledním slunci příliš krutého léta, kontinuita života vine se nepřetržitě jako kabel spojující starý svět s novým, po dně bezpečně běžící, i když orkánem povrch převaluje se, zuří. Všemi směry z ní line se horoucí elektřina, až nám nitro časem otřásá se a doutná touhou po staré práci. Neodložili jsme snad teprve včera svých nástrojů z nejmilejšího díla vyburcováni náhle trapnou návštěvou mnoha? Slyším ledová slova, po těle sklouzají mi, konám kázané věci s rozprášenou myslí, v ničem, při ničem celý. Potácím se a klopýtám hořkým a dlouhým snem snad, nebo kobylek mračnem, do nichž bezbranná vůle má marně vyráží stony. Ale trhlina jasná, již někdy postřehnu v dálce silou reminiscence, silou naděje přes všechno, jest mi a jest i Vám jistě, přátelé, spoludělníci, cílem, smyslem vší touhy, odměnou za všechna muka. 43 Pevně levicí držíce poslední článek řetězu, prostředníci, nosiči, k trhlině, za níž se ková skvoucí pokračování, pravici natahujeme. Toho sladkého údělu! Ale, jak bolí a tíží v těchto přeražených hodinách očekávání, v tomto zazdění pevném, jehož ledové prsty jdou ti po zkřehlém hrdle! 44