U okna sedím...

Adolf Bohuslav Dostal

U okna sedím...
Večer a ticho. Měsíc už vzchází, u okna sedím sám a sám, v jizbu mi stromy stíny své hází, slavíci kdesi zpívají v mlází, a já tu na vás vzpomínám. Před oknem kvetou lípy a voní, které vy máte ráda tak, ve vlhké trávě cvrčkové zvoní, světlušek tisíc vzduchem se honí, chvílemi v křoví vzdychne pták. Vlaku hvizd táhlý zalétl ke mně odněkud z dálky ze trati; [30] netopýr kolem nesl se němě; na blízku klavír zaplakal jemně, jakoby bál se ozvati. A je tak ticho. – Vzduchem se roní neznámé něco, sladké však. – Před oknem lípy voní a voní, hlava se zvolna do dlaní kloní – a mně je náhle smutno tak!... [31]

Kniha Vadnoucí květy (1896)
Autor Adolf Bohuslav Dostal