I.
[9]
Reliquie.
Má každý z nás své reliquie,
v nichž dříme vůně zašlých dní,
a z kterých tklivá melodie
svadlého štěstí tiše zní.
A ač nám často připadá to
jak citlivost jen nezdravá,
a s úsměvem hledíme na to,
přec každý rád je schovává.
A přece jednou s podvečerem
k nim rádi znova sáhneme,
až s jedním teplým, vonným jarem
snít o svém mládí budeme.
[11]
Pak budou všecky dny ty dnešní
jak dávná, tichá pohádka,
již skončila kdes v době třešní
dvě políbení přesladká,
a jako menuet kýs’ zbylý
z těch, jež měl minulý věk rád:
my bychom jej už netančili,
však slýcháme jej rádi hrát.
[12]
Jarní vzpomínka.
Na jedno jarní odpoledne,
když fialkami voní mech,
když zázrakem ve chvíli jedné
sto poupat pučí na stromech,
si vzpomínám, a smutno je mi,
že dlouho vedle vás jsem šel,
a v oči se vám díval němý,
a přec v nich štěstí nenašel.
A smutno je mi, z ptačích trilků
když k duši mé to zavane,
že vedle sebe půjdem’ chvilku,
však spolu – spolu nikdy ne!
[13]
Ó tenkrát...!
Ó tenkrát růže kvetly ještě,
a slunce táhlo na západ,
a vzduchem chvěla vůně deště,
jenž na zem sprahlou právě pad’.
My hloub jsme zašli v ticho lesa,
kde chvíli jen se vzduchem nes’
vzdech táhlý brouka, jenž se třesa
do vlhké trávy znaven kles’.
A chvíli jenom trilek ptáka
se s výše ozval nesměle
a tiché tóny ořešáka
kdes stranou z houšti setmělé.
[14]
My spolu šli jsme v sladké tuše,
a o čem řeč šla, nevím víc,
a jenom vím, že do mé duše
mi padlo písní na tisíc.
A jenom vím, to tenkrát bylo,
když ještě v poli hořel mák,
a dokud plno růží bylo –
a proto je mi smutno tak.
[15]
Když umřel jsi...
– HANOUŠKOVI –
Když umřel jsi, bylo tak teskně šero,
mráz krutý byl a vítr v kosti vál,
u hlavičky ti plálo svící čtvero,
a do ručky ti někdo křížek dal.
Tak tiše spal’s a nebudil tě žádný,
a budeš věčně tiše, sladce spát,
my budem s pláčem klást tě ve hrob chladný
a trpět dál a zvolna umírat.
Dál povlečem tak temný jak stín hrobů
svůj život trpký ve bizarrních snech,
ze srdce vyrvem slední lichou zdobu,
ten poesie vábně hořký dech.
[16]
A s resignací dále budem žíti,
ve hrudi prázdno, kletbu na čele,
na skráni uštvané trnové kvítí,
jen ve svých snech zřít dávné anděle.
[17]
Nad svadlou růží.
Květ růže jediný, a co v něm vzpomínek,
a kolik zašlých snů se znova vzbudí v duši
o touhách velikých, jež nese mladý věk,
a o těch přísahách, jež život potom ruší.
Když dala jste mi jej, ten svadlý nyní květ,
– to bylo tenkráte, když jsme se rozcházeli –
já ruku jsem Vám stisk’, a nesl si ho v svět,
a při tom jsem v ten květ svůj mladý věk skryl celý.
Já viděl od těch dob již mnoho růží plát,
však k svadlé růži té se zase vracím vždycky,
to tiše vzpomínat, a někdy zaplakat,
a z dálky slyšet znít své mládí melodicky.
[18]
Reminiscence.
To netušil jsem, když jsem zřel vás loni
a v ruce své jsem držel ruku vaši,
že duše má se k vaší někdy skloní
a v rozloučení budete mi dražší.
To netušil jsem v onom divém letu,
jenž unášel nás sálem při kvapíku,
že jedno slovo vašich teplých retů
mi v srdci vzbudí symfonii díků.
Ba netušil jsem, že to může býti,
že budete kdys modlou mojí duši,
a obraz váš že ponesu si v žití –
vždyť štěstí svoje člověk nejmíň tuší.
[19]
Jen to mi líto, že tu lásku žhavou
my poznali jsme když už pozdě bylo,
a jaro to, jež táhlo naší hlavou,
že v plný květ se nikdy nerozvilo.
A líto mi, že neřeknu vám ani,
co v mojí duši dlouho plálo jednou,
jen ruky stisk mi snese požehnání,
a ve snu jen se ruce k nebi zvednou.
[20]
Notturno.
Ta vlahá noc, tak mystická a snivá,
kdy v okně vůně hyacinthů dýše,
kdy z křoví plno slavíků se dívá,
a tisíc květů s větví padá tiše,
ta svatá noc, v níž hvězdy jenom hoří
a dole v parku kvete jasmín bílý,
ta do mých snů mi tiché štěstí tvoří
ze vzpomínek, jež do duše jsme skryli.
A čeho v žití nikdy nepoznáme,
žár polibků při nichž se srdce modlí,
a jimiž v hrudi věčnou vesnu máme,
u mého lože v oné noci prodlí.
[21]
Váš obraz do mých chorých snů se vrátí,
a před ním prchne smrti přízrak tmavý,
já jeho zář v své písně nechám pláti,
jež kvetou kolem vaší drahé hlavy.
A obraz váš se k duši mojí skloní,
jež k obloze až vaší vůlí pne se,
a v srdce vaše, kde jen růže voní,
se láska moje, bílý motýl, snese.
[22]
Ty mlhy padaly....padaly...
Ty mlhy padaly a bylo chladné ráno,
a v parku na keři se slední růže chvěla,
já ve svém pokoji měl okno zotvíráno
a vůně podzimku mou duši opíjela.
A hlavu ve dlaních jsem dlouho seděl němě
a sny dnů minulých se nesly mojí duší,
jich štěstí veliké se vracelo zas ke mně
jak tóny dětských dum, jež život nepřehluší.
Já dlouho vzpomínal na to své krátké štěstí,
jež bylo zářivé, a jež mi v duši dříme,
a na něž vzpomínat mi nelze bez bolesti,
jak fantom na skvělý, v nějž dnes už nevěříme.
A potom viděl jsem, že je už dozpíváno,
i všecky touhy mé mě opustily zcela,
jen mlhy padaly, a bylo chladné ráno,
a v parku na keři se slední růže chvěla.
[23]
Ne, my si to nikdy neřekli,
že vesna nám ve hrudi vzkvetla,
jen když jsme si pohlédli do očí,
my měli tam plno světla.
A nikdy jsme si to neřekli,
a přece jsme byli tak šťastni,
a přece jsme alespoň v myšlénkách
si stavěli hnízdo vlastní.
A chtěli jsme trhat fialky,
však jeseň už ležela v poli,
a my jsme si nikdy nic neřekli –
teď srdce nás za to bolí.
[24]
A bude zima.
Tou cestou k nádraží kde svadlé listí leží,
a jež teď na podzim je blátivá a šerá,
kde v stromů korunách pták ozve se už stěží,
my naposled šli včera.
Tak šli jsme spolu zas, jak chodili jsme denně,
a mlha dýchala svou divnou vůni všude,
my poznali jsme užuž, co přišlo netušeně:
jak smutno nám teď bude.
Jen touhu v duších svých, jež zůstala nám z všeho
jak vůně ve květech, jež v albech svadly kdysi,
z těch chvílí předrahých a štěstí velikého
my v život odnesli si.
A až zas po čase v kout onen zajdeme si,
jenž bude zavát už a zcela osiřelý,
my vzpomeneme jen, že tady oba kdysi
jsme trochu štěstí měli.
[25]
II.
SVÉ DRAHÉ „MARYŠCE.”MARYŠCE“.
[27]
Váš portrait stojí přede mnou,
Váš portrait stojí přede mnou,
a jizbu mou září jeho zlatí,
a lásku svoji pojednou
já vidím růst až do závrati.
Až k nebi vzroste, duše má,
když vaše dlaň mi cestu srovná,
a bude plát nám oběma
vstříc touha moje nevýslovná.
A jestli ve svém náručí
vás sevru v žití přece jednou,
v mém srdci růže vypučí
a slavíci se k písním zvednou.
A v jeden akkord jásavý
pak vyzní duší našich chvění,
kde štěstí jen se zastaví,
a v kterých nikde stínu není.
[29]
U okna sedím...
Večer a ticho. Měsíc už vzchází,
u okna sedím sám a sám,
v jizbu mi stromy stíny své hází,
slavíci kdesi zpívají v mlází,
a já tu na vás vzpomínám.
Před oknem kvetou lípy a voní,
které vy máte ráda tak,
ve vlhké trávě cvrčkové zvoní,
světlušek tisíc vzduchem se honí,
chvílemi v křoví vzdychne pták.
Vlaku hvizd táhlý zalétl ke mně
odněkud z dálky ze trati;
[30]
netopýr kolem nesl se němě;
na blízku klavír zaplakal jemně,
jakoby bál se ozvati.
A je tak ticho. – Vzduchem se roní
neznámé něco, sladké však. –
Před oknem lípy voní a voní,
hlava se zvolna do dlaní kloní –
a mně je náhle smutno tak!...
[31]
Sloky.
Ne, já jsem nechtěl skřížit cestu vaši
a do snů vašich přivést někdy žal,
vždyť byla jste mi nad můj život dražší
a nad svou duši jsem vás miloval.
Já hledal u vás ztracené své touhy
a štěstí svoje dávno zapadlé,
a modlil se, váš jeden pohled dlouhý
by přines’ spásu mojí duši mdlé.
Já nechtěl jsem vás, vznešenou a svatou,
sem k sobě strhnout dolů do prachu,
jen pro svou hlavu znavenou a klatou
jsem u vás hledal chvíli oddechu.
[32]
A jestli teď květ vaší lásky sladký
si jiný hrdě na hruď připne sám,
přec krásný byl ten sen mé duše krátký,
a srdce své já plné tepla mám.
A to mi stačí pro vzpomínky zcela,
že byla jste mou aspoň na chvíli,
když ještě parkem vůně růží chvěla
a honili se bílí motýli.
[33]
Adagio.
Když západ nachem slunce zahořel,
stín akátů když v cestu klad’ se dlouhý,
a v jejich vůni motýl zvolna mřel,
já duši svoji plnou měl jsem touhy.
To vzpomínal jsem jak vám děkovat,
že k mojí hrudi sklonila jste čelo,
květ duše své že nechala jste plát
v mé smutné srdce, které touhou mřelo.
A kdybych věděl, životem svým snad
že vaše štěstí vykoupil bych maně,
ó já bych šel a položil jej rád,
a ještě v smrti modlil bych se za ně.
[34]
A kdyby jednou řekl mi váš ret,
že v život svůj vás nikdy nepovedu,
ó věřte mi, já odešel bych hned,
a ještě bych vám žehnal ku posledu.
Však jestli teď své lásky drahý skvost
vy na mých prsou zanecháte chvíli,
pro svoje sny já budu míti dost,
a v duši mé květ bude vonět bílý.
[35]
Ó kdo to víme, dítě mé,
Ó kdo to víme, dítě mé,
co v příštích dnech nás tady čeká,
a kolik našich sladkých snů
tak rozletí se do daleka.
Co bude s námi po létech,
ó kdo to víme, drahé dítě;
jen motýl zajde ve květech
a jenom hvězdy na úsvitě.
Zda ruku jen si stiskneme,
či zdali spolu půjdem věčně –
ó kdo to víme, dítě mé,
čím šťastni budem nekonečně.
Dnes hledíme si do očí,
a štěstí mimo letí skrytě,
však zítra kam se zatočí –
ó kdo to víme, drahé dítě?!
[36]
Při loučení.
Bez jediného polibení
to smutné: s bohem! jsme si dali,
a v každém srdce svého chvění
jsme žhavou bolesť zanechali.
Jen ruku jsme si stiskli vřele,
a to nám stačit musí, musí,
třeba že naše štěstí celé
se pod tou tíhou smutku dusí.
A v oněch dnech, jež přijdou nyní,
my půjdem v život zase sami
přes vichrů van a mrazné jíní
v to příští jaro s fialkami.
[37]
A dojdem-li v to jaro jednou,
my podáme si ruce zase,
a kamsi v dálku nedohlednou
stesk našich duší rozletí se.
Pak nikdy „s bohem“ nedáme si,
a já vám řeknu: ženo moje!
a v jednom teplém koutku kdesi
kvést bude tiše štěstí dvoje.
[38]
Smutný večer.
– E. Š. –
Když večer lehal si na střechu kathedrály,
té tmavé, mlčící, z níž dávná sláva dýše,
my v jejím stínu jsme, má sestro, spolu stáli,
a nevýslovný stesk se nesl kolem tiše.
Do mlhy, jež padala, (z ní podzim teskně voní)
pár světel plynových svítilo unaveně,
a chvíli hlídky krok se ozval monotonní
a koně drožkářů, jež stávají tu denně.
A cosi chvělo se ve vašem měkkém hlase,
jak stáli jsme tu tak v tom smutném tichu sami,
a bolest divoká v mé duši vzbudila se,
když, sestro, nemoc svou jste prvně vyznala mi.
[39]
Já v moři, jímž jsem plul, a které bouřné bylo,
jsem přístav nalezl, tu vaši duši ryzí,
a v moje nitro z ní se tolik tepla vlilo,
že chlad mých všechněch muk kams v nekonečno mizí.
Teď, když jsem slyšel ten váš confiteor tklivý,
v němž s klidem zoufalým jste s žitím účtovala,
jak plavci bylo mi, jejž vír uchvátil divý,
a pod nímž lodice se v bouři stroskotala.
A když jste odešla, v ten večer v jizbě svojí
ve hrozné lítosti, jež schválila mě cele,
ač dávno víru svou jsem ztratil v denním boji,
a Boha vašeho jsem za vás prosil vřele.
[40]
Smutek zimního rána.
Sníh, všude sníh – a mlha s nebe visí,
a kotouč mosazný kde bylo slunce kdysi,
pár stromů u cesty, jimž smutek v týle sedí,
a jakás vesnice se v dálce tratí v šedi.
Pláň, nic než pláň, a ticho leží na ní,
jen za mnou daleko zní kdesi zvonky saní,
a dlouhým krokem svým i vrány jdou tak tiše
po poli zapadlém – a mlha visí s výše.
A já jdu sám, a bolest je v mé hrudi,
a vůně zašlých dnů mé srdce ze sna budí,
jdu jak bych pouští šel, jež prázdná je a šedá –
a duch můj ztýraný v té poušti Krista hledá.
[41]
Nálada.
– B. H. –
„JARO BYLO...“
Den venku tiše dodýchával,
a pokoj zvolna v přítmí plaval,
v němž vy jste měkkým svojím hlasem
tu smutnou píseň zpívala.
Mé sestry stranou mlčky stály
a v zamyšlení naslouchaly,
a jedna oknem kamsi časem
se v neurčito dívala.
Pln intimnosti vzduch byl kolem,
váš tklivý hlas se třásl bolem,
a klavír při tom plakal jemně
v sentimentální náladu;
[42]
já svadlé vůně tušil v dáli,
jež kdysi v mojí duši plály,
jež léta pošlapala ve mně
a smutek dala v náhradu.
[43]
To bylo loni na jaře, má duše spanilá,
To bylo loni na jaře, má duše spanilá,
když záře vaší bytosti se v hruď mou rozlila.
A přišly touhy nesmírné v mou duši horoucí,
jež svítily mi do snění jak hvězda přeskvoucí,
jak záře zlatých monstrancí ve stínu kathedrál,
a já se modlil v extasi a promluvit se bál.
Já bál se tehdy uvěřit té pravdě jásavé,
že necháváte pro mne bít to drahé srdce své,
že v duše svojí svatém snu, má bílá světice,
jste slyšela mou modlitbu, když lkal jsem nejvíce.
A teď, byť sebe vzdáleni, my nesklamem se již,
a každé jitra vzplanutí nás nese sobě blíž.
[44]
Až jednou jaro snese zas se v alej topolů,
pak první bouřka dubnová nás najde pospolu.
A budou bílé květy plát a vonět fialky,
stesk duší našich veliký kams zmizí do dálky.
A budou písně skřivánků se třásti krajem tím,
kde půjdem spolu v objetí svým prvním podletím.
[45]
Vy, kteří nade mnou jste hůl už přelomili
Vy, kteří nade mnou jste hůl už přelomili
a pro mne nemáte než slovo nenávisti,
kdož jedem svojím jste mou duši otrávili
a všechnu podlost svou jste na mě chtěli snésti,
vy, kteří přátelství mi klidně lžete dále,
ač dávno jenom vztek z té vaší hrudi dýše
a pohrdání snad – v své bídě neskonalé
jen bijte do mne dál se vznešené své výše.
Já snesu už váš hněv i vaše anathema,
jež moudře v soudech svých jste vyřkli nad mou hlavou,
a jen vám pravím tu: ten ještě pravdu nemá,
kdo po všem šlapat chce se zběsilostí dravou.
A prosím vás: jen ji své zloby ušetřete,
ten čistý, bílý květ, jenž připjal se k mé hrudi,
jenž dýše mladostí a voní jen a kvete,
jak jara pohádkou když zem se ze sna budí.
[46]
A jenom modlitbu a slova požehnání
vy mějte pro ni vždy, když mysl vám to vzruší,
vždyť co v tom tklivosti vy netušíte ani
za trochu lásky dát svou celou mladou duši.
[47]
III.
[49]
Sonet vzpomínka.
– DRU. J. KOTALOVI. –
Můj hochu, vzpomínáš? To byly těžké chvíle,
jež spolu žili jsme, tak stejně vždy, den ke dni,
v té chodbě kasární tak jednotvárně bílé
s vyhlídkou do dvora, kde v době odpolední
brunetta z kantiny se občas letem mihla,
a někdy vojáci svá cvičení tu měli,
a chvílí odněkud k nám písně sloka stihla,
v níž bol a nenávisť se v smíchu utápěly.
Oh, hochu, nenávisť! My poznali ji oba,
když v řadě stáli jsme, a malomocná zloba
a trpkost zoufalá nám slzy v oči hnala,
když jara svého kus jsme zvolna vadnout zřeli,
a na to hrozné „proč?“ odvětit neuměli,
osoby v komedii, která se tu hrála.
[51]
Sonet v jarním jitru.
My polem šli, jež rozorali včera,
a v hustých řadách kráčeli jsme tiše,
jen chvíli pták se ozval odkuds s výše,
co v duších vzpomínka se chvěla sterá.
A ranní slunce v jarním vzduchu plálo,
v němž sladká vůně fialek se třásla,
na mezi jakás žena husy pásla,
a dětí pár si nedaleko hrálo.
Já cítil v srdci hroznou touhu náhle
jít po těch polích, jak tak jaro pučí,
a pluhem svojím rýt v ně brázdy táhlé.
Pak v poledne se vrátit znaven cele,
svou ženu dlouze sevřít do náručí,
a líbat měkký vlas na jejím čele...
[52]
Sonet na všední motiv.
Klenutý lokál, na zdi pár žurnálů
a mezi okny rozladěné pianino,
kouř cigaretty zvedá se pomalu –
já na své malé město vzpomínám.
Teď asi právě – v nedělní odpůldne –
si vážní měšťané sedají ke kartám,
dnů všedních starost chvíle té vybledne,
a v duši je jim líno tak, tak sladce líno.
A stranou u stolku mé duše vidí zrak
několik mladých hlav, jež jsou mi drahy tak,
to přátel mojich tváře,
od kterých s hrůzou se ti staří páni točí,
že pravdy trochu víc jim vyzařuje z očí
a neklekají hlupství před oltáře.
[53]
***
Můj přítel hoch byl roztomilý věru,
my věřili si, k cizí zlobě hluši,
a častokrát, když táhlo k podvečeru,
jsem četl s ním v své otevřené duši.
My byli blízci si svým každým sněním,
a z jeho listů čet’ jsem touhy svoje,
pár jeho slov mi bylo povzbuzením,
když už jsem unaven se vzdával boje...
Že teď mi duši zranil do krvava!
Ta duše věru malou cenu měla,
a dnes se tolik komedie hrává.
A konečně i to já chápu zcela:
vždyť on má diplom, postavení skvělé –
a já jen srdce, srdce jenom vřelé.
[54]
Sonet dušičkový.
Ta smutně tklivá nálada!
Už o ní psalo jiných mnoho
a líp. – A tak mě napadá:
Má duše, nechme dneska toho!
Co taky psát? Těch věnců pár –
to finale už jenom pouhé,
jímž končí kdes pár slunných jar,
a někde utrpení dlouhé.
A myslit na smrť? Stará věc,
teď z klidu nás už nevyruší. –
Leč smutek zvláštní je tu přec:
že jednou všichni mrtví tito
veliké touhy měli v duši. –
A těch mi je dnes nejvíc líto.
[55]
– DRU. AL. RAŠÍNOVI. –
Dní několik už jen, a v dusné svojí celi
Dní několik už jen, a v dusné svojí celi
se v posled rozhlédneš, kam odvezli tě kdysi,
když jaro vonělo a venku ptáci pěli
a hnízda vlašťovky pod římsou stavěly si.
A teď, až přijedeš, jen podzim uvítá tě
a pole zoraná, na něž se mlha lepí,
pár plachých koroptví, jež skrývají se v blátě,
a kdesi z továrny ta zvláštní vůně řepy.
Spleen najdeš zoufalý, jenž leží všude, všude,
a hroznou únavu, jež pozvolna nás chvátí –
zač také teď už rvát se, za co bojovati.
Co stále chtěli jsme, prý jistě jednou bude –
tak moudří vůdcové teď krotí naše stesky,
a v klidu robí dál své z kalafuny blesky.
[56]
Sonet po rozmluvě s přítelem.
Můj přítel řekl mi: Ty bloudíš, bloudíš, hochu,
že verše píšeš teď, jež lehce čtou se sice,
leč nepřináší nic, než jenom vůně trochu,
pár trilků jásavých a tvého srdce květ.
Však, hochu, budoucnost, ta nepozná tvé jméno.
Dnes poesie tvá už nemá ceny více!
Jen červánek to, jímž tvé nebe ozářeno –
kde však jsou problémy, jež řeší dneska svět?
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Ty drahá bytosti, k níž modlí se mé mládí,
což v chvílích velkého a zářivého štěstí
se ptají naše rty, co řekne příští věk –
když pěli slavíci, my měli jsme se rádi,
a v dlouhém objetí jsme zřeli růže kvésti,
a v snech svých dýchali jsme vůni fialek...
[57]
Na místě doslovu:
– – – – – Vím, že na hranici umírajícího století musí Poesie promluviti svoje veliké a vznešené slovo, ale vím také, že je promluví i tehdy, vysloví-li je pouhým tlukotem lidského srdce, od věků stejného a do věků nevyzpytatelného – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tluk lidského srdce i síla umění není mocí naší – ale je to odvěký zákon přírody!
Jar. Kvapil: Liber aureus.
E: až; 2004
[59]