Reminiscence.

Reminiscence.
To netušil jsem, když jsem zřel vás loni a v ruce své jsem držel ruku vaši, že duše má se k vaší někdy skloní a v rozloučení budete mi dražší. To netušil jsem v onom divém letu, jenž unášel nás sálem při kvapíku, že jedno slovo vašich teplých retů mi v srdci vzbudí symfonii díků. Ba netušil jsem, že to může býti, že budete kdys modlou mojí duši, a obraz váš že ponesu si v žití – vždyť štěstí svoje člověk nejmíň tuší. [19] Jen to mi líto, že tu lásku žhavou my poznali jsme když už pozdě bylo, a jaro to, jež táhlo naší hlavou, že v plný květ se nikdy nerozvilo. A líto mi, že neřeknu vám ani, co v mojí duši dlouho plálo jednou, jen ruky stisk mi snese požehnání, a ve snu jen se ruce k nebi zvednou. [20]