Reminiscence.
To netušil jsem, když jsem zřel vás loni
a v ruce své jsem držel ruku vaši,
že duše má se k vaší někdy skloní
a v rozloučení budete mi dražší.
To netušil jsem v onom divém letu,
jenž unášel nás sálem při kvapíku,
že jedno slovo vašich teplých retů
mi v srdci vzbudí symfonii díků.
Ba netušil jsem, že to může býti,
že budete kdys modlou mojí duši,
a obraz váš že ponesu si v žití –
vždyť štěstí svoje člověk nejmíň tuší.
[19]
Jen to mi líto, že tu lásku žhavou
my poznali jsme když už pozdě bylo,
a jaro to, jež táhlo naší hlavou,
že v plný květ se nikdy nerozvilo.
A líto mi, že neřeknu vám ani,
co v mojí duši dlouho plálo jednou,
jen ruky stisk mi snese požehnání,
a ve snu jen se ruce k nebi zvednou.
[20]