Když umřel jsi...

Když umřel jsi... – HANOUŠKOVI –
Když umřel jsi, bylo tak teskně šero, mráz krutý byl a vítr v kosti vál, u hlavičky ti plálo svící čtvero, a do ručky ti někdo křížek dal. Tak tiše spal’s a nebudil tě žádný, a budeš věčně tiše, sladce spát, my budem s pláčem klást tě ve hrob chladný a trpět dál a zvolna umírat. Dál povlečem tak temný jak stín hrobů svůj život trpký ve bizarrních snech, ze srdce vyrvem slední lichou zdobu, ten poesie vábně hořký dech. [16] A s resignací dále budem žíti, ve hrudi prázdno, kletbu na čele, na skráni uštvané trnové kvítí, jen ve svých snech zřít dávné anděle. [17]