Ó tenkrát...!

Ó tenkrát...!
Ó tenkrát růže kvetly ještě, a slunce táhlo na západ, a vzduchem chvěla vůně deště, jenž na zem sprahlou právě pad’. My hloub jsme zašli v ticho lesa, kde chvíli jen se vzduchem nes’ vzdech táhlý brouka, jenž se třesa do vlhké trávy znaven kles’. A chvíli jenom trilek ptáka se s výše ozval nesměle a tiché tóny ořešáka kdes stranou z houšti setmělé. [14] My spolu šli jsme v sladké tuše, a o čem řeč šla, nevím víc, a jenom vím, že do mé duše mi padlo písní na tisíc. A jenom vím, to tenkrát bylo, když ještě v poli hořel mák, a dokud plno růží bylo – a proto je mi smutno tak. [15]