Smutný večer.

Smutný večer. – E. Š. –
Když večer lehal si na střechu kathedrály, té tmavé, mlčící, z níž dávná sláva dýše, my v jejím stínu jsme, má sestro, spolu stáli, a nevýslovný stesk se nesl kolem tiše. Do mlhy, jež padala, (z ní podzim teskně voní) pár světel plynových svítilo unaveně, a chvíli hlídky krok se ozval monotonní a koně drožkářů, jež stávají tu denně. A cosi chvělo se ve vašem měkkém hlase, jak stáli jsme tu tak v tom smutném tichu sami, a bolest divoká v mé duši vzbudila se, když, sestro, nemoc svou jste prvně vyznala mi. [39] Já v moři, jímž jsem plul, a které bouřné bylo, jsem přístav nalezl, tu vaši duši ryzí, a v moje nitro z ní se tolik tepla vlilo, že chlad mých všechněch muk kams v nekonečno mizí. Teď, když jsem slyšel ten váš confiteor tklivý, v němž s klidem zoufalým jste s žitím účtovala, jak plavci bylo mi, jejž vír uchvátil divý, a pod nímž lodice se v bouři stroskotala. A když jste odešla, v ten večer v jizbě svojí ve hrozné lítosti, jež schválila mě cele, ač dávno víru svou jsem ztratil v denním boji, a Boha vašeho jsem za vás prosil vřele. [40]