Ty mlhy padaly...

Ty mlhy padaly....padaly...
Ty mlhy padaly a bylo chladné ráno, a v parku na keři se slední růže chvěla, já ve svém pokoji měl okno zotvíráno a vůně podzimku mou duši opíjela. A hlavu ve dlaních jsem dlouho seděl němě a sny dnů minulých se nesly mojí duší, jich štěstí veliké se vracelo zas ke mně jak tóny dětských dum, jež život nepřehluší. Já dlouho vzpomínal na to své krátké štěstí, jež bylo zářivé, a jež mi v duši dříme, a na něž vzpomínat mi nelze bez bolesti, jak fantom na skvělý, v nějž dnes už nevěříme. A potom viděl jsem, že je už dozpíváno, i všecky touhy mé mě opustily zcela, jen mlhy padaly, a bylo chladné ráno, a v parku na keři se slední růže chvěla. [23] Ne, my si to nikdy neřekli, že vesna nám ve hrudi vzkvetla, jen když jsme si pohlédli do očí, my měli tam plno světla. A nikdy jsme si to neřekli, a přece jsme byli tak šťastni, a přece jsme alespoň v myšlénkách si stavěli hnízdo vlastní. A chtěli jsme trhat fialky, však jeseň už ležela v poli, a my jsme si nikdy nic neřekli – teď srdce nás za to bolí. [24]