Adagio.

Adagio.
Když západ nachem slunce zahořel, stín akátů když v cestu klad’ se dlouhý, a v jejich vůni motýl zvolna mřel, já duši svoji plnou měl jsem touhy. To vzpomínal jsem jak vám děkovat, že k mojí hrudi sklonila jste čelo, květ duše své že nechala jste plát v mé smutné srdce, které touhou mřelo. A kdybych věděl, životem svým snad že vaše štěstí vykoupil bych maně, ó já bych šel a položil jej rád, a ještě v smrti modlil bych se za ně. [34] A kdyby jednou řekl mi váš ret, že v život svůj vás nikdy nepovedu, ó věřte mi, já odešel bych hned, a ještě bych vám žehnal ku posledu. Však jestli teď své lásky drahý skvost vy na mých prsou zanecháte chvíli, pro svoje sny já budu míti dost, a v duši mé květ bude vonět bílý. [35]