Adagio.
Když západ nachem slunce zahořel,
stín akátů když v cestu klad’ se dlouhý,
a v jejich vůni motýl zvolna mřel,
já duši svoji plnou měl jsem touhy.
To vzpomínal jsem jak vám děkovat,
že k mojí hrudi sklonila jste čelo,
květ duše své že nechala jste plát
v mé smutné srdce, které touhou mřelo.
A kdybych věděl, životem svým snad
že vaše štěstí vykoupil bych maně,
ó já bych šel a položil jej rád,
a ještě v smrti modlil bych se za ně.
[34]
A kdyby jednou řekl mi váš ret,
že v život svůj vás nikdy nepovedu,
ó věřte mi, já odešel bych hned,
a ještě bych vám žehnal ku posledu.
Však jestli teď své lásky drahý skvost
vy na mých prsou zanecháte chvíli,
pro svoje sny já budu míti dost,
a v duši mé květ bude vonět bílý.
[35]