Adagio.

Adolf Bohuslav Dostal

Když západ nachem slunce zahořel, stín akátů když v cestu klad’ se dlouhý, a v jejich vůni motýl zvolna mřel, já duši svoji plnou měl jsem touhy. To vzpomínal jsem jak vám děkovat, že k mojí hrudi sklonila jste čelo, květ duše své že nechala jste plát v mé smutné srdce, které touhou mřelo. A kdybych věděl, životem svým snad že vaše štěstí vykoupil bych maně, ó já bych šel a položil jej rád, a ještě v smrti modlil bych se za ně. A kdyby jednou řekl mi váš ret, že v život svůj vás nikdy nepovedu, ó věřte mi, já odešel bych hned, a ještě bych vám žehnal ku posledu. Však jestli teď své lásky drahý skvost vy na mých prsou zanecháte chvíli, pro svoje sny já budu míti dost, a v duši mé květ bude vonět bílý.

Patří do shluku

poupě, růž, růže, květ, vesna, polibek, jaro, zkvést, pel, zulíbat

63. báseň z celkových 803

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. VICHŘICE. (Ludvík Lošťák)
  2. NAD HROBEM MATČINÝM. (Rudolf Pokorný)
  3. V den, kdy rozkvetlo zde Vaše žití, (Emanuel Züngel)
  4. XXXIII. Rozlila jsi paprsk štěstí v moji duši, (Jaroslav Vrchlický)
  5. Hrozno! (Adolf Heyduk)
  6. Rozplynutí. (Beneš Grünwald)
  7. Před bojem. (Jaroslav Martinec)
  8. V mém nitru. (Xaver Dvořák)
  9. Dětem. (Anna Simerská)
  10. IV. Že jsi kvítkem, jež svůj kalich skrývá, (Adolf Heyduk)