Při loučení.

Adolf Bohuslav Dostal

Bez jediného polibení to smutné: s bohem! jsme si dali, a v každém srdce svého chvění jsme žhavou bolesť zanechali. Jen ruku jsme si stiskli vřele, a to nám stačit musí, musí, třeba že naše štěstí celé se pod tou tíhou smutku dusí. A v oněch dnech, jež přijdou nyní, my půjdem v život zase sami přes vichrů van a mrazné jíní v to příští jaro s fialkami. A dojdem-li v to jaro jednou, my podáme si ruce zase, a kamsi v dálku nedohlednou stesk našich duší rozletí se. Pak nikdy „s bohem“ nedáme si, a já vám řeknu: ženo moje! a v jednom teplém koutku kdesi kvést bude tiše štěstí dvoje.

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

253. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. SAMI. (Josef Lukavský)
  2. JARO ROKU 1857. (Josef Václav Frič)
  3. NÁŠ OSUD (František Šimeček)
  4. AMARA. (Jaroslav Vrchlický)
  5. XXXVI. Když mrazivý dech na podzim (Vincenc Furch)
  6. V. (Milan Fučík)
  7. Svou drahou jdeme bez vůle a viny, ( H. Uden)
  8. VIII. Co rájem ztraceným vše trpce zovem! (František Leubner)
  9. Rozloučení. (Augustin Eugen Mužík)
  10. PÍSEŇ. (Antonín Klášterský)