Při loučení.

Adolf Bohuslav Dostal

Při loučení.
Bez jediného polibení to smutné: s bohem! jsme si dali, a v každém srdce svého chvění jsme žhavou bolesť zanechali. Jen ruku jsme si stiskli vřele, a to nám stačit musí, musí, třeba že naše štěstí celé se pod tou tíhou smutku dusí. A v oněch dnech, jež přijdou nyní, my půjdem v život zase sami přes vichrů van a mrazné jíní v to příští jaro s fialkami. [37] A dojdem-li v to jaro jednou, my podáme si ruce zase, a kamsi v dálku nedohlednou stesk našich duší rozletí se. Pak nikdy „s bohem“ nedáme si, a já vám řeknu: ženo moje! a v jednom teplém koutku kdesi kvést bude tiše štěstí dvoje. [38]

Kniha Vadnoucí květy (1896)
Autor Adolf Bohuslav Dostal