To bylo loni na jaře, má duše spanilá,

To bylo loni na jaře, má duše spanilá, To bylo loni na jaře, má duše spanilá,
když záře vaší bytosti se v hruď mou rozlila. A přišly touhy nesmírné v mou duši horoucí, jež svítily mi do snění jak hvězda přeskvoucí, jak záře zlatých monstrancí ve stínu kathedrál, a já se modlil v extasi a promluvit se bál. Já bál se tehdy uvěřit té pravdě jásavé, že necháváte pro mne bít to drahé srdce své, že v duše svojí svatém snu, má bílá světice, jste slyšela mou modlitbu, když lkal jsem nejvíce. A teď, byť sebe vzdáleni, my nesklamem se již, a každé jitra vzplanutí nás nese sobě blíž. [44] Až jednou jaro snese zas se v alej topolů, pak první bouřka dubnová nás najde pospolu. A budou bílé květy plát a vonět fialky, stesk duší našich veliký kams zmizí do dálky. A budou písně skřivánků se třásti krajem tím, kde půjdem spolu v objetí svým prvním podletím. [45]