Za letního večera.
Juž večer! V ticho doubravy se sklání,
v to ticho zadumané v svaté chvíli,
jen z dálky lehce zpěvný potok kvílí,
neb vánek časem v lehkém šepotání
do korun stromů zkazku svoji dýchá.
Po kmenech ještě tu a tam se honí,
jak nádech zlata, slunce políbení
již blednoucí, jak úsměv v mrtvém snění.
Tak ticho kol! Jen z křoví časem steskne
si pták, jenž s písní v zpěvné hrudi dřímá
a cvrček z louky tichou píseň zvoní.
Se stromů žluté pryskyřice roní
se jako ručej slz. – Vše kouzlem jímá
v té poušti temna jako svatyň snivá.
68
Ó přírodo, v své velebnosti velká!
Ať hřímáš v bouři,bouři jako orgij divá,
zdaž srdce boha v hrudi tvé to nelká,
ať v němém tichu, v klidném dřímáš snění,
v par závoj stajena, ať v rozechvění
své vášně „matkou být“ se chvěješ v záři,
zda nesplývá ten úsměv z boha tváří,
zda nejásá ten bůh, když jaro usměje se,
a zpěv se rozléhá po nivách, luzích, lese?
A člověk v také velké chvíli cítí,
že není sám, že za tou clonou taje
lesk božských snů jak tucha ráje hraje,
že na tvých ňadrech celý život sníti
a pít z nich lásku, souzvuk hmoty s duchem,
tvou krásu pochopit a v ni se vžíti;
z tvé knihy číst – že není v echu hluchém
hlas vlastní obrážet, leč poznání cíl svatý,
cíl pravdy, svobody v tvých tajích najít zlatý!
69
JAROSLAV ZALUŽAN.