ALMANACH
PRAŽSKÝCH ABITURIENTŮ
Z ROKU 1892.
Ve prospěch „Ústřední Matice školské“.
V PRAZE 1892.
Knihtiskárna B. Stýbla.
Nákladem vlastním.
[1]
Uspořádali:
JIŘÍ BUDOVEC, VÁCLAV LÍPA, JOSEF PRUŠÁK,
JAROSLAV ZALUŽAN.
[2]
ALMANACH.
[3]
Není, ani nemá býti několik těchto slov snad literárním vyznáním autorů této knihy. Nebylo by to ani možno při neurčitém ještě tonu knihy, nevyznívajícím v jednotný, určitý směr literární.
Pořadatelé chtějí jimi podati jednak širšímu obecenstvu, v jehož ruce se snad almanach tento dostane, jednak – a to především – mladším svým kollegům jakési vysvětlení. Unavilo by čtenáře však dojista, kdyby vypisovali vznik a dějiny této knihy, které by věru nebyly bez zajímavosti pro literárního historika! –
Má býti almanach tento svědkem přípravy, kterou za velkými svými vzory, majíce před očima cíl svůj, jsme kráčeli. Tedy svědkem přípravy k práci literární – nic více. Arciť u někoho ta příprava více pokročila, u někoho méně; proto poříditi výběr jednotný, odpovídající požadavkům oprávněné, přísné literární kritiky
[5]
dnešní z materialu, který po ruce byl, bylo věcí příliš obtížnou, než aby se jí pořadatelé zhostiti mohli bez poklesku, proto také vydán almanach tento pouze v těchto rozměrech pro užší kruh čtenářstva.
Pro autory má býti mezníkem jakýmsi, od něhož rozešli se v život veřejný, každý téměř jiným směrem, jak životním, tak literárním... A spolu pobídkou k činnosti nové, k činnosti, za niž pak již jednotlivec odpovídá celé veřejnosti.
Stěží sejde se táž četa po druhé.
„V kom jest“,jest,“ užíváme slov otcovského přítele mladých sil literárních, redaktora ******, „ta pravá síla tvůrčí, ten vytrvá, ať projde poměry jakýmikoliv“.jakýmikoliv.“
Snad po letech, tedy na shledanou!
– – – – – – – –
Určena především pro mladší kollegy autorů vzbuď kniha tato v řadách jejich nové bojovníky, stejně nadšené k práci!
V PRAZE, koncem října 1892.
[6]
Místo prologu.
Patříte na nás s podivením v oku,
snad smějete se odvážnému kroku,
jímž vykročiti chceme v širý svět.
Zrak váš se táže nás: „Ó lidé mladí,
co k této pošetilosti vás vnadí,
nač dobrý jest ten střeštěný váš let?
Co chcete? Chcete slávu, chcete chleba?
Či vyražení nějakého třeba
jest vašim srdcím mladým, chlapeckým?
To raději se chopte ještě míče,
sic dočkáte se nejspíše jen biče
na verš svůj nemotorný, špatný rým.“
[7]
My chleba nechceme, my nechcem slávy.
Vždyť, dokud bujná kadeř vlá kol hlavy,
proč by se na ni vavřínu list klad’?
A mladíka, jenž život chce dát v sázku
za ideál svůj, za krásu a lásku,
proč jenom tážete se, má-li hlad?
Nechť po chlebě si křičí chtivé davy,
když k předu času proud se žene dravý
a v dáli temná bouře burácí,
my k Tobě přišli jsme, ó matko vlasti,
svá srdce, činy své Ti k nohám klástiklásti,
my také hlásíme se o práci!
Josef Dyrhon.
[8]
Studentská píseň.
Chcem volně žít!
Chcem žít jak ptáci,
jimž přána celá nebes báň!
My volně vzpruhu k práci,
zdroj nadšení i svoji zbraň
chcem z pravdy lačným retem pít!
Chcem práci žít!
Svou tichou pílí,
byť nepoznal jí celý svět,
života bojem k cíli
náš míří k předu mladý let,
my nechcem zpět, ni zastavit!
9
Chcem svorně žít!
Chcem žít jak brati,
jak jedna četa, jeden voj,
ať sluncem kraj se zlatí,
ať černých mraků nad ním roj,
chcem vlasti své voj svorný být!
Chcem vlasti žít!
Bud’ všecko její,
co duše, ruka dá i dech!
Pak v bouřném lidstva reji
my ve vítězných zápasech
jí k nové slávě budem žít!
Jiří Budovec.
10
JAROSLAV VLTAVSKÝ.
To vídám rád...
To vídám rád, když brázdí zemi pluh
a za ním vážně černý havran kráčí,
když listí mladé jest a v háji čilý ruch,
když rosa všecko ve svém moři smáčí,
Když oráče to více nezebe,
ba pot mu teče s čela dolů v proudu,
když vzlétá z brázdy skřivan do nebe
a křepelka si hledá svoji hroudu.
To vídám rád, když zlatý šumí klas
a koukol s charpou skládá pestrou kytku,
kdy stuha zelená je borů pás,
a květy obalují každou snítku.
11
To vídám rád, když v hroznech plá to, lis
svou práci začne, slyšeti je cepy,
když listí žloutne, zvolna mizí hmyz
a vítr fučí strništěm a stepí.
Leč na nivách když leží kyprý sníh,
a nikde pták a nikde list a květy,
a nikde člověk – pouze v paprscích
vše září bílých jako jiné světy,
Vše hrobka z Párského je mramoru –
chlad všude dýše, nivy prázdnem zejí,
kraj mrtvola je v bílém praporu –
tu dobu mívám ze všech nejraději.
12
Zas přijde podzim...
Zas přijde podzim. Hrozny zralé
zas v slunci plát a modrati se budou,
a štěpy kloní svoje bedra stále,
až plody svými líbají se s půdou.
A občas fičí vítr. Zvěst to zimy,
jež čeká na nás blízko s dary svými.
Ty dary její... ty jsou příliš známy –
to smrt a hrob a klamné drahokamy.
13
Z „Parabol“.
Můra.
Spát nemoh’ jsem; jen v temnotách jsem slyšel,
jak můra kvílíc o strop křídly tepá.
Tu divný stesk a tíseň v duši přišel,
jak byla by to duše moje slepá.
Zrnka zlatá.
Jsou chvíle blahé jako zrnka zlatá
v řečišti písku; často člověk chvátá
jít ryžovat – a s prázdnou zas se vrací.
Jen síta jeho pískem vrchovatá.
Já v žití marně hledám ona zrnka zlatá.
14
Štěstí.
Já zavřel „Knihu písní“ tiše, zvolna –
a zadíval se kolem v šero kmenů.
I srdce utichlo i touha bolná,
a v duši své jsem cítil velkou změnu.
Cos kolem šlo, jak jaro dýchající,
jak dívka drahá, kterou milujeme,
jak Spánek blahý, který hlídá snící –
jak Štěstí? – Ticho, všecko kolem němé.
Jen cosi tklo se mne jak vlasy zlaté –
a já se zachvěl. Sladký dech jsem cítil
jak z růží v dáli; srdce mé se mate. –
Juž skrze větve bílý měsíc svítil.
15
Epigoni.
Co na tom, přede mnou že jiní
juž pěli to, co pěju zas,
mně láska nová, poprv stíní
mne dívčí zlatý vlas.
Mně novou vůni květy mají
a novou rozkoš ptáků zpěv,
mně hvězdy tak se usmívají
jak oči krásných děv.
Vždyť každý vždy to cítí znova,
zří v duši novým leskem plát,
a třeba nesložil to v slova,
to cítí v srdci rád.
Nuž opakuj tu starou píseň,
jíž každý chví se lidský ret,
v níž dřímá celá lásky tíseň,
jíž otáčí se svět!
16
O mé lásce k poesii...
Nech„Nech veršů již, jsi rozumný přec dosti“,dosti,“
mně někdy říkají, – já píšu dále,
leč duše moje potom trpkost hostí,
a touha poesie roste stále.
Ó věřte, nevymizí tato touha,
kdo jednou snil, že líbá její rety; –
ba před Pánem až budu, duše pouhá,
svou odpověď mu složím ve sonetty!
17
JOSEF DYRHON.
Vám, paní má...
Vám, paní má, mé první slovo platí –
snad dovolíte, bych Vás takto zval. –
Tím k ničemu Vás nechci zavázati,
– – ten výraz se už dávno zužíval.
Vás, paní má, ať teď jste bůh ví koho,
já prosím, kdyby se snad krok Váš střet’
kdys ještě s mojím v běhu žití toho,
jen nedejte si nijak překážet.
Já mrtev jsem. A kdyby zrak Váš plachý
kdys zřel, jak plazím bídný se a lín
kol Vás, tu, prosím, žádné marné strachy:
já mrtev jsem, a to jest jen můj stín!
18
Jak my, tak rozešli se mnozí...
Jak my, tak rozešli se mnozí,
a vždy tím jeden vinen byl.
Kdo z nás však, spravedliví bozi,
jen tuto bídu zavinil?
Snad nikdo. Tak to mělo býti,
a kdo pak může za osud,
že nyní je to naše žití
jen samá slza, samý trud.
Jak my, tak rozešli se mnozí,
a nikdo za to nemoh’ z nich.
Na štěstí Tobě dali bozi
Tvou krásu a mně zas můj smích.
19
JOSEF RUBEN.
Písnička.
Proč ta lípa u studánky
vždy se z jara zelená?
Proč Hanička, když mě potká,
proč se vždycky červená?
Však Ty dobře, můj Jeníčku,
jistě dobře Ty to víš,
když k nám často pod okénko
večer na táčky chodíš.
Chodíváš k nám za soumraku,
hned jak vyjdou hvězdičky,
loudíš, loudíš, neodcházíš,
až vyloudíš hubičky!
20
GUSTAV MACH.
Otci.
Ty předobrý náš tatíčku,
že šedivíš nám v stáří?
To stříbro Tvojí lásky k nám
jen kol Tvé hlavy září.
Matce.
Ta černá, matko, mohyla
má nahradit nám Tebe?
Ty’s nás přec vřele líbala –
však chladem kámen zebe.
21
Pozdní růže.
Již fičí vítr strniskem,
kde chlapci pálí býlí.
Na poli hlavu s vousiskem
jen oves ještě chýlí. –
U polní cesty šípek plá
a na něm pozdní růže.
Kol něho Vy jste tiše šla
v rameni svého muže.
Já neznal VásVás, a přece mi
tak bolno bylo v nitru,
že zrak mi zvlhl slzemi
jak rosou květy v jitru.
22
A dlouho, dlouho zpět jsem zřel
k onomu keři v dáli. –
Den v šedých mlhách zvolna mřel,
v něž kolem vše se halí.
V nich ona růže nachem plá,
a na ní babí léta. –
Kol Vy jste mladá, krásná šla
v rameni muže kmeta.
23
KAREL HLAVÁČEK.
Starý herbář.
Ještě dnes jej pamatuji zcela,
jak vázán ve tuhé byl koži,
desky dřevěné a spona zrezivělá,
a co’s v něm čet’ – byl zázrak boží.
Našel’s v něm, kdy kapraď zlatem kvete,
jak zaříkávat souchotiny,
jaká pomoc, když tě můra hněte,
jak citovat máš mrtvých stíny. –
Vzpomínám si na babičku starou,
kdy nade mnou se klonívala,
koření pak vzala za almarou
a letkvar bájný cedívala.
24
Vidím ji – jak s tváří rozbrázděnou
nad herbářem se klonívala,
z velké truhly přízí konopěnou
mně souchotiny měřívala...
A teď asi vrouben prachu lemem,
kdes v koutě leží nehledaný,
soused pavouk šerým diadémem
mu zdobí okraj ohlodaný.
25
PROKOP SKALICKÝ.
Na ledě.
Vlož ručku svou do ruky mojí,
chci chvilku s Tebou rozprávět!
Co vzpomínek se v duši rojí
a sladkých snů se dává v let,
kdy oko moje nevidí Tě,
drahé dítě!
Svěř duši svou mi, v krátké době
zas roztaje nám všechen led,
já chtěl jsem tolik říci Tobě
a tuším, snad již naposled
dnes oko moje uvidí Tě,
drahé dítě!
26
Blíž přiviň srdce! V jeho tluku
nám bude krasší celý svět,
nech v mojí hebkou svoji ruku,
a blíže, blíže přitul ret:
chci říci Ti, jak miluji Tě,
drahé dítě!
27
Růže.
Váš purpur milý, veselý,
ó zimní růže, nespatřím...
(Olindo Guerrini.)
Po druhé kvetly růže v sadě
a opadaly brzo zas,
jich svadlé lístky na zahradě
jeseně věstí smutný čas.
Hle, vánek žlutým listím hrá si,
je uvadlé již nese dál,
a motýl zatím vzpomíná si,
co polibků si s růží vzal.
***
28
Ah po letech, až růže v květu
se budou v purpur odívat,
přijď, Julo má, se jenom v letu
na hrob můj prostý podívat.
A jednou z jara do kytice,
až hrob můj bude rozkvétat –
mně svaž dvě růže – nechci více –
jež nechtěla’s mi kdysi dát.
29
V té mlze podzimní...
V té mlze podzimní odletíš jako ptáče
ve jiný kraj, kde neuzřím Tě zimu celou,
kde často srdce Tvoje steskem pozapláče
a oblaží snad kohos upomínkou vřelou.
V té mlze podzimní, kdy babí léto vpřádá
se do smrčin i jedlí s bílou jinovatkou,
v té mlze nezasvitne slunce, které lada
kdys zlatilo nám, a tak mnohou chvíli sladkou.
V té mlze podzimní mne opustíš, ó dítě,
až budu pod lipou, s níž listí opadává,
a marně ač, se přece dívat budu skrytě
v té mlze podzimní, zda kdos mi s bohem dává.
30
FR. KARLÍNSKÝ.
Doubravy tmavé, stinné vy háje...
Doubravy tmavé, stinné vy háje,
pod vaším krovem snívám tak rád.
V šelestu listí čarovné báje
slýchávám hudbou dojemnou hrát.
Zkolébán vůní usínám zvolna,
duše má letí v modravou dál,
s očí mi prchá přítomnost bolná. –
Kéž bych, ach, věčně sladce tak spal!
31
Podzimní nálada.
Na lávce v starém parku sedím sám
a na dobu si zašlou vzpomínám.
Dřív všude zeleň byla, pestrý květ,
v kout každý v křoví slunný paprsk vlét’
a ptačí písně zněly ve větvích,
v ně veselý se mísil dětí smích. –
Teď v parku pusto je.
Ve mlhavé
se všechno halí smutku závoje.
Již zvadly květy – znikly jásavé
ty písně ptačí, i hlas dětský z míst
těch s letem prch’.
32
Jen svadlý, žlutý list
teď tiše padá k zemi se snětí,
v něž – holé víc – vítr-li zaletí –
jak requiem by smutné zapěti
chtěl přírodě, již zima uchvátí.
I myslím si: Teď život vytratí
se zvolna z přírody. Však s jarem zas
se vrátí v ni a zase svěží list
a květy vzpučí, zazní ptačí hlas
a zase paprsk jasný do všech míst
zalétne a vše nově vyzlatí...
Proč jenom člověku se jaro nevrátí?
33
JOSEF PRUŠÁK.
Bratr Fulgenc.
Byl podvečer, již slunce pospíchalo
do lesů tmavých, aby v jejich klíně
sen snilo tichý, cestou unavené.
Nach červánku se rozlil po západě
a horám líbal čela zachmuřená,
svit jeho vnikl do klášterní chodby,
jenž postaven byl lesa na pokraji.
Věž jeho prostá v středu stála hradby,
k ní kostel tulil se a obydlí též mnichů,
již život tady bohu zasvětili.
Teď z modliteb se ubírali právě
po tichých chodbách, každý do své cely,
by dle své vůle oddali se práci.
A když jich slední utichnuly kroky,
kleriky bílé ztratily se v šeru,
tu z jedné cely bratr vyšel mladý,
34
by oznámil jich otci ctihodnému,
že bratr Fulgenc brzy z jejich středu
se odebéře k hvězdnatému nebi. –
Za malou chvíli v chodbách quadratury
se mniši sešli zprávou překvapeni.
***
Jim drahým bratr byl, ten samotář,
jenž sobě žil a svým snad obrazům,
nad nimiž skláněl hlavu celý den.
Byl ke všem laskav, ke všem úslužný,
však život jeho byl jim hádankou.
Co před tím bylo, nežli život svůj
v kláštera stěny chmurné uzavřel,
to nikdo nemoh’ nikdy uhodnout.
Své obrazy vždy nade vše měl rád
a často viděli ho bratří, prý,
když náhodou zabloudil jejích krok
v odlehlou kapli Panny Marie,
jak na obraz pohlížel oltářní,
jejž po příchodě v klášter maloval,
po dlouhou dobu v slastném nadšení;
ba nevěděl, že někdo přítomen
jej pozoruje z bratří potají.
Kdys jeden z nich, prý, viděl dokonce,
jak před obrazem tím se rozplakal,
jak slzy hojné líce smáčely,
35
a hlava krásná klesla na prsa,
z úst vzdech se vydral mocný, zoufalý,
v němž srdce žal se tajil veliký. – –
Od doby té pak chodil zasmušen
jak stín jen mrtvý často chodbami,
však nikomu se nechtěl svěřiti,
co duši jeho svírá ubohou.
Žal zvolna v srdci hlodal dál a dál,
den ode dne byl bratr smutnější,
a všichni tušili, že smutek ten
jen smrt snad jednou rázem zaplaší.
Dnes poznali, že soud jich neklamal,
že bratr Fulgenc brzy dotrpí,
a v duchu boha jenom prosili,
by konec jeho jako život byl
tak tichým jen, jak lehké usnutí. –
Snad přáli mu i brzkou jeho smrt,
vždyť tušili, že bude vítanou,
když věčný mír té duši přinese. – –
Jen jedno trápilo je velice,
že životní své velké tajemství
jim neodhalí nikdy, nikdy víc,
že odejde, jak přišel, nepoznán.
Teď z cely jeho převor vystoupil
a bratrům zjevil vůli poslední,
již bratr Fulgenc jemu oznámil:
36
by na obraz ten mohl pohledět,
jejž v kapli Panny kdysi maloval.
Tu v křeslo měkké usadili jej
a v kapli nesli k jeho obrazu.
Pak svíce kolem všecky rozžali;
v jich světle obraz stkvěl se nádherném.
Zrak chorého se tichou slastí chvěl,
rty šeptaly snad tichou modlitbu,
neb mluvily snad s někým vzdáleným.
Když dlouhou dobu hleděl na obraz,
kol rozhlédl se potom po bratřích,
tvář ruměnec mu jasný pozastřel,
jak červánek, jímž slunce loučí se,
když v tmavé lesy žhavé zapadá,
a ruku stisknul tučnou probošta.
Rty jeho trpký úsměv přeletěl,
ten úsměv zvláštní, v kterém těžko jestjest,
zda radostiradosti, neb žalužalu, uhodnout.
Pak svěřil jim, že vinu, těžký hřích,
jenž dlouhý čas již jeho tíží hruď,
by vyznal rád, by předstoupiti moh’
před boží trůn od viny očištěn. –
Na jeho rtech zrak všechněch spočinul,
neb tušili, že velké tajemství,
jež po celý čas choval v duši své,
teď při odchodu všechněm oznámí.
37
Tvář bledou pak mu převor pohladil,
a láskyplný pohled chorému
již odpuštění předem zvěstoval. –
Čas v tichém letu rychle ubíhal,
a kaplí znělo bratra vyznání:
„Já úmyslu jsem nikdy neměl dřív
svůj život trávit ve zdech kláštera,
mně mladost šťastná rychle míjela,
jen svému umění jsem stále žil.
Až jedenkrát, byl osudný to den,
jsem ženu spatřil krásnou, anděla, –
jen jeden pohled plachý dostačil,
a život můj byl na vždy ztracený.
Neb jako krásnou, bídnou byla též,
to tělo krásné satana byl byt,
ty očioči, modré v květu pomněnkypomněnky,
to pekla výhně byly zhoubného.
Však přes to já ji musil milovat,
ji zachránit jsem dlouho snažil se
a nic jsem nedbal lidí výsměchuvýsměchu,
neb láska věru nezná překážek. – –
Však nebudu dál líčit útrapy,
mou duší mladou které zmítaly,
až dohnaly ji na kraj propasti,
v níž s tělem byl bych duši zničil též.
Bych žití svému konec učinil,
jsem zabloudil kdys v tyto končiny,
38
a před mým zrakem náhle žasnoucím
stál klášter tichý, tvrzi podobný.
Tu cizí jakous mocí puzen jsa,
za zvonec chytnu, jeho drsný hlas
ku fortně volal bratra vrátného,
jenž ruku podal tonoucímu již
ve hloubi hříchů svojich člověku. –
Zde spatřil jsem po dlouhém čase zas
zář lásky pravé, krásu zbožnosti
a denně bohu zde jsem děkoval,
že nedal zhynout duši bloudící.
Bych dokázal svou vděčnost skutkem též,
ten obraz zde jsem počal malovat,
však ďábla ruka ruku vedla mou,
když dílo skončil jsem, tu hleděla
ze tváře Panny známá podoba
té ženy bídné, v hříchu žijící.
A hříšník já jsem neměl dosti sil,
bych obraz onen ihned zničil zas,
ba toho šílený se dopustil,
že na oltáři zde je umístěn. – –
Svůj hřích pak,pak abych ještě dovršil,
zde trávíval jsem mnohé hodiny,
na její tvář jsem hleděl zanícen,
a brzy uvěřil jsem v duši své,
že ona žena vlastně světicí
a k ní se nesly moje modlitby. –
39
Já viděl ji tam v nebi hvězdnatém,
jas glorioly černý krášlil vlas,
kol andělíčků roje nesly se
a všichni byli jí tu ke službám.
Ach, velký hřích, však mnoho trpěl jsem.“ –
Při slovech těch se náhle zamlčel,
krev zbarvila mu bledé, zvadlé rty,
jak smrt by na ně vdechla polibek.
Však jeho oko modré, krásné tak,
to nejevilo žádné útrapy,
ba naopak jsi zřel v něm tichý klid,
jenž dlouho již se duši vyhýbal.
Pak žádal ještě otce převora,
když tento hřích mu velký odpustil,
jenž nikomu však hříchem nezdál se,
by tělem Páně jemu posloužil.
Klid tichý zatím zavlád’ svatyní,
v níž chystali se mniši k modlitbám.
Hlas varhan náhle ticho přerušil
a mohutné tu „Salve“ zaznělo,
jímž bratří naposled se loučili
se druhem svým, jejž právě poznali.
Zvuk poslední když zaleh’ na chodbách,
tu ruku Fulgenc bratřím podal všem,
a poslednímu skonal v náručí.
40
Jarní motiv.
Otevřel jsem okno z rána,
celý kraj zas kolem bílý,
sněhy stromy obalily,
svěží lada zasypána.
Ale vůně hned mi děla:
Jaro v noci létlo kolem,
rozhodilo květy polem,
jejich sněhem kraj se bělá.
Bože můj, zda taky jednou
přes noc srdce moje zkvete,
v stromy bílé, plnokvěté
s písní zvučnou ptáci sednou?
Zmizí chmura zimy s čela,
zjasní oko temné bolem? –
V noci létla vesna kolem –
na mé srdce zapomněla
41
J. AREN.
Dozvuk z léta.
Čas ten prch’ jak ve pohádce,
prchl jako luzné snění,
kdy jsme k sobě na zahrádce
sedávali přituleni.
Vše se nám tak zdálo krásným,
purpur růže, jásot ptačí,
nebe se hvězd třpytem jasným –
ach, jak málo k štěstí stačí.
Přišla zima, sněžné kvítí
místo růží keře zdobí,
diamanty vše se třpytí
nad tichými léta hroby.
42
Ve kterém as uzavřeno
dlí to naše krátké štěstí? –
Zda zas slunkem ozářeno
s jarem znova počne kvésti?
43
KAREL LANG.
„Je connais un petit rossignol...“
Zpěv její sladce zní a dumně,
jak perly v duši padá mi;
sním v tónů moři jdoucím šumně,
jsem zmámen jeho vlnami.
Vždy padlá vlna hned se zvedá,
zvuk teskný teď, – zas jásavý...
Ó srdce, nic ti klidu nedá?
rci, choré, kdo tě uzdraví?
Co prvně zněl ti hlas ten svěží,
již neztlumím tvůj kvapný tluk,
jenž stále v ústrety té běží,
jíž okouzlil tě sladký zvuk.
44
V háj snů tvých jaro mladé vchází,
tvá duše květným trávníkem, –
ty ptáš se, co ti ještě schází?
kdo tvým by tam byl slavíkem?
45
Andante.
My šli tak smutně, slova na rtech mřela,
já s touhou žhoucí hleděl na Tvou líc,
jak perla v brvách Tvých se slza chvěla,
kdo ví to jen, zda lásku nesla vstříc?
Já váhal říc’, že jiskry Tvého oka
jsou stkány v síť, v niž jsem se šťastný chyt’,
já váhal říc’, že’s plná, zvučná sloka,
již v písni svojí slyším láskou znít.
Proč váhal jsem? Jak perla v brvách chvěla
se slza ta, jež lásku nesla vstříc...
My dál šli tiše, slova na rtech mřela,
já s touhou žhoucí dál zřel v Tvoji líc.
46
Máme se rádi.
Neposlouchej, děvče mé,
někdo-Ii ti radí,
s láskou abys počkala,
že jsme oba mladí.
Nejsladší jsou fialky,
co jsou první z jara –
dříve než se nadějem,
srdce budou stará.
Ať si říká celý svět,
že jsme tuze mladí,
viď, že budeme se mít
proto přec jen rádi!
47
Elegie podzimku.
Mně první svadlý lístek k noze pad’
v to usmívavé, podzimkové ráno,
a v duši mou mi zával jeho chlad:
,Dej s Bohem létu’létu,’ bylo na něm psáno.
,Dej s Bohem létu’,létu,’ šumí tráva, vřes,
a bříza vážně v souhlas hlavou kývá,
,Dej s Bohem létu, nezříš ho víc dnes’,dnes,’
tu tesknou píseň pták mi v křoví zpívá. –
Tak zdá se mi, že krátký byl ten čas
a minul záhy. Sny mé letí za ním.
To všecko štěstí, jež mi ve klín střás’,
mi steskem je a marným po něm lkáním.
Dát musím s Bohem té, již měl jsem rád,
v dál prchá srdce, jež mnou milováno...
Mně první svadlý lístek k noze pad’
v to usmívavé, podzimkové ráno.
48
VÁCLAV LÍPA.
Kus idylly.
U řeky na břehu, jenž dál se šířil v lada,
je mezi stromy skryta chýže osamělá,
ač nízká jest a chudá, střecha obemšelá,
v ní starý převozník a vnučka jeho mladá
přec obývají klidně, spokojeni zcela.
On muž je starý již, a přemnohá ta zima,
co přečkal jich, mu vlas i vousy posněžila;
kdys mnohá strast ho asi hnětla, jež mu vryla
hluboké v čelo vrásky – však teď mír jen dřímá
mu v oku. –
A jak luční květinka ta vnadná
je mladá vnučka jeho krásna, prostomila,
že vůkol ve kraji as není nad ni žádná.
A mnohým, kdož ji zřeli, srdce zabušila
ve prsou prudčeji, a povzdechli si skrytě:
49
Kéž mojí byla bys, ty krásné, sladké dítě!
Jen ze všech jediný, když kolem chaty kráčel,
si bolně nepovzdech’ a domek dále minul,
však jas mu v očích blysk’ a spěšně kroky stáčel
k okénku, z něhož smavý dívčí zrak mu kynul.
Však byl to jonák též! Tak statné, štíhlé tělo,
vlas jako havran černý, smělé, jasné čelo
a pod ním tmavý zrak, jenž šlechetnost jen věstil.
Ký div, že zjevem svým i dobrou svojí duší
si rychle do srdéčka Lidky cestu klestil,
již dřív jak vídal ji – že srdce kvapem buší
a tvář se rdí – on cítil; teď byl šťasten zcela.
Když ku horám již slunce koule rudá spěla,
v ně níž se nořila, – již cestou známou spěchal
Vít ku chatě, kde dávno srdce svoje nechal –
tam vždycky s Lidkou dleli spolu na zahrádce,
kde kos jim písně pěl – a bylo jim tak sladce...
A starý převozník vždy s lící usměvavou
zřel na ně blažené a jako vůně lesem
vzpomínky na ty časy táhly jeho hlavou,
kdy také chodíval vždy denně v srdci s plesem
ku dívce milené, jež ženou pak mu byla.
A když pak dětským křikem síň mu oživila,
tu šťasten byl on zcela. Rychle ubíhala
50
ta léta jim. Syn vyspěl v hocha ve statného,
byl kovářem; pak vojna jemu nastávala.
Ji šťastně odsloužil a do vsi spěl, kde jeho
rodiče bydlili – i dívka milující.
A brzy novou svatbu chýž u řeky zřela.
V kovárně usídlil se pak – tu obdržela
proň za věno od otce mladá jeho ženažena.
A žili spokojeně. Kéž by jejich žití
tak dále plynulo! Než nemělo být více.
Tu válka povstala, v boj musil on též jíti.
To bylo rozloučení smutné. Všechny jala
tak divná předtucha – a ta je nesklamala.
Již brzy srazila se vojska u Skalice –
tam pruská koule také jeho k zemi sklála.
Tam kdesi snad mu roste na hrobě jen tráva...
A mladou vdovu jeho neblahá ta zpráva
již nezastihla víc: Dcerušce život dala,
svůj sama ztratila. –
Tak v dáli syn jim zhynul
i snacha, nad niž nemohlo být dcery věrné –
a ještě boží prst ku další ztrátě kynul.
Let málo odlétlo – a do té země černé
tak těžce zkoušený převozník choť svou vložil.
Tak žalno vzpomenouti na ty těžké doby!
Tam při vesnickém chrámě dva jsou nízké hroby
51
a třetí v daleku – a v nich ti, s nimiž prožil
část žíti lepší jistě a snad vetší taky.
Teď osamělý byl a vnučka jemu všecko.
Jak často k nebi zdvihal ve modlitbě zraky,
by bůh mu aspoň ponechal to drahé děcko,
by na té žitím pouti k útěše mu bylo.
A prosby jeho vroucí nebe vyplnilo.
Při dědu starostlivém dívka vyrůstala
a v pannu tělem, duší krásnou dospívala.
Ó sterý nebi dík, že vnučka tak je zdárná,
že péče jeho velká nezůstala marná!
A starci vnořenému ve vzpomínky zdá se,
že štěstí – nevěrné mu často – usmívá se
zas na dům jeho a že dál mu bude přáti.
Neb jistě Vít již brzo přijde požádati,
by Lidušku si drahou k oltáři moh’ vésti.
Je hoch to řádný, – spolu rádi se tak mají –
kéž po celý pak život sídlí u nich štěstí
a tolik běd jak on kéž nikdy nepotkají!
Již slunce zapadlo za šedé hory v dáli
i záře červánků též zvolna pohasíná,
nad krajem Večer letí, v závoj svůj vše halí
a k rozloučení šťastné děti upomíná.
Ti v tichém hovoru dlí podál převozníka –
52
jak rychle blažená ta chvilka jim vždy zniká! –
A zdá se, že byl hovor jejich důležitý.
Tu Vít se blíže béře – trochu rozpačitý –
ku starci; rukou černé počechrává vlasy,
chce as mu – zdá se nějak slavnostně – cos říci –
tu tichou krajinou se táhlé ozvou hlasy,
tu s druhého kdos břehu volá po pramici.
A Vít již – významně na Lidku svoji kyna –
ku břehu pospíchá, by zastal převozníka,
tak ochotně – a již kol lodi voda stříká...
A dědu Liduška tu zatím v uzardění
se kolem šíje věsí, tiše jemu sdílí,
že Vít dnes přišel sem jej žádat, přivolí-li –
dál mluvit nemůže, jen modré oči její
tak vroucně, prosebně na děda pohlížejí...
„A ty bys...?“ ptá se on a tmavý vlas jí hladí.
„Ó dědečku, což já – my tak se máme rádi“rádi,“ –
jí z růžových těch rtíků rychle vyletělo.
A škádlivý děd praví líbaje ji v čelo:
„Tak již zde nelíbí se, vlaštovičko drahá,
a chceš mi odletět? Vždyť s tebou odletělo
by všechno štěstí mé“mé,“ – a svoliti se zdráhá.
A Lidce v očko slza vhrkla. – „Když již dříve
jste dovolil nám –„ zří však, děd že usmívá se,
že žertem brání jen – již oko v lesku zase
a šťastna děda líbá, hladí vlasy sivé. – –
Vít mezi tím svůj úkol vykonav se vrátil,
53
co vše tu děje se, on dobře asi to ví,
nit řeči, již, jak zdálo se, dřív nějak ztratil,
teď náhle nalezl a mluvil ku dědovi:
„Ó splňte žádost naši, naše přání vřelé!
Nám štěstí naše přál jste – nuže ať je celé –
vždyť s Liduškou se tolik, tolik máme rádi!
Jsem sice chud a jenom skrovničce mám statku,
jen pole kousek a ve vísce malou chatku –
však budem spokojeni. Stokrát vynahradí
vše jiné láska, jež nám srdce v jedno svádí.
Ó splňte prosbu, požehnejte hlavám našim,
a přejte, ať smím slouti věrným synem vaším –
ať oba vaše jsme vás milující děti!“
Poklekli oba – a všem slzy v oči letí.
K nim stařec vztáhl ruce v požehnání
a rozechvělé rety tiše hovořily:
„Bych viděl spolu vás – též mé je vroucí přání
a modlitby mé všechny za vás k nebi cílí.
Tak vratký, často trudný je ten život lidský –
nuž jděte spolu jím a buďte šťastni vždycky.
Vám žehnám, drahé děti – sic jen slovy mohu –
kéž vše vám vyplniti zalíbí se bohu!“
Kmet domluvil a vřele přivinul je k sobě.
Tak sladce, blaze bylo všem v té svaté době!
Poprvé milenci pak vroucně objali se,
rty jejich k prvnímu teď políbení spějí
54
(k „prvnímu“ před dědem as – však to nepoví se).
Ve větvích kos se rozpěl ještě jásavěji,
že zdá se, že to jejich štěstí také tuší – –
a jim je sladko tak a blaho v mladé duši...
Dnes později se rozloučili než den jiný.
Již noční skláněly se dlouhé k zemi stíny
a v ticho, ve spánek se všecko pohřížilo.
Zas o dvé lidí víc teď v světě šťastno bylo
a s důvěrou tak čistou v příští doby zřelo,
že jak nyní mít budou stále jasné čeločelo. – –
Povídky mojí konec tak je idyllický –
však vratký, často trudný je ten život lidský –
nuž Vít a Liduška ať jsou v něm šťastni vždycky!
55
Sousedská.
Dávno již, kdy spěchali jsme
v tanec, kde byl jaký,
staří jsme teď – nu což, ještě
snad to půjde taky.
Muzikanti zahrají nám
hezky volně solo, –
pěkně prosím, panímámo,
na kousíček v kolo.
Pomaloučku, polehoučku,
dech již málo stačí,
však nás již to bílé stáří
hodně v prsou tlačí.
56
MládežMládež, ta má křepké nohy,
v nich jak by to hrálo –
ale naše vetché údy,
v těch již ohně málo.
***
Pomaloučku, polehoučku –
ty babičko milá;
však to také bylo jinak,
když jsi mladá byla.
Když jsme byli mladí oba,
to jsme byli jiní,
to jsme znali zatočit se
líp než tihle nyní.
Jak jen z dáli zaslechli jsme
kantorovu basu,
nedalo nám, již jsme vběhli
mezi mladou chasu. –
57
Zaplatil jsem muzikantům,
zahráli nám sólo,
a již jsem tě chopil v pasu,
dal se s tebou v kolo. – –
***
Panímámo, vzpomínáte? – –
Ba to pěkné bylo,
ale bylo ještě lepší,
když se sešeřilo.
Jak jsme spolu na zahrádce
pod jabloní stáli,
na hvězdičky dívali se,
hubičky si brali,
brali oba – a pak jako
dobří kajicnícikajicnici,
co jsme vzali, zpět si dali – –
nemám už nic říci?
58
Ba to bylo hezké tehdy,
když jsme byli mladí;
mladost zašla, ale my přec
dál se máme rádi. –
– – – – – – –
Ustáváte? mně již také
nelíbí se v kolu,
lepší je to věru v teplém
koutku sednout k stolu.
A nač nohy namáhati?
Jak dřív není nyní –
zde pak budou brzo tančit
synků našich syni.
59
Po žních.
V stodole vesele
cepů zní hlas,
rytmicky bušících
v bohatý klas. –
Co bylo starostí
po dobu dlouhou,
jak na tu úrodu
čekáno s touhou!
Kdyby byl nežehnal
Bůh polní hrudě,
jak by teď bylo žít
v nouzi a trudě!
60
Dětí jak v hnízdě té
havědi ptačí –
chaloupka, pole kus
sotva že stačí.
Sotva že stačí, však
dík nebi za to;
chléb jen když mít budem –
netřeba zlato.
V stodole vesele
cepů zní hlas –
Bože, tak napřesrok
požehnej zas!
61
JIŘÍ BUDOVEC.
Vyznání.
Teď pravdu věř mi, tenkráte
že srdce moje lhalo,
když řeklo Ti, že jinou dřív
než Tebe milovalo.
To láska nebyla, to byl
jen její paprsk stmělý,
od jehož kmitu v srdci mém
se struny pozachvěly.
Však teď, co říci, Bože, mám,
když v mladé moje žití
mně láskou z krásných očí Tvých
Tvá dobrá duše svítí.
62
Ta mžikem touhou rozchvěla
v mé duši všecky struny,
jichž souzvuk vyznít letí rád
Tvých očí na výsluní!
63
V těch večerech...
V těch tichých, vlahých večerech,
kdy u okénka v blahém snění
Tvých svěžích retů klidný dech
jsem na svých cítil v políbení,
zda snili jsme, co v naše duše
nám blaha vdechly naše rety?
Co časem prchlo, v nové tuše
teď vzpomínkou mi zpět zas letí...
V těch tichých, vlahých večerech,
v nichž klid a mír Ti vstříc jen dýchá,
nám nitrem plula v dumných snech
ta vůně opojná a tichá,
již v duši cítíval jsem pláti,
když tvář Tvou hladil jsem a vlásky...
Ó, kdy že z duše se mi ztratí,
co bylo hvězd, co bylo lásky!
64
Víc nevrátí se s vůní svou,
nač tedy marně toužit zpátky?
líp ztišit se a vzpomínkou
žít po druhé zas čas ten sladký.
Jen v duší zřít Tvé mohu líce,
jichž hladíval jsem měkké rysy,
kdy u okénka šťastni sníce
jsme všecko mlčky vyznali si.
Však víc mi v duši zůstalo
než maní vzpomínka jen pouhá,
v ní nové světlo zaplálo:
mé tiché lásky svatá touha!
Jak ten, jenž na prahu stál ráje
a v život všední zpět se vrátil,
tak cítím teprv, Tebe maje,
co v Tobě, duše má, bych ztratil!
65
L. J. TRAKAL.
Již shasl den...
Již shasl den!
„Ach, sečkej jen,
až na líčko,
mé srdíčko,
Ti vlíbám sen. –
Nuž blahý sen
měj, perlo žen!
a zase přijď,
až soumrak v síť
svou vláká den!“
66
Stesk a nuda.
Šedé chmury nebe kalí,
marně slunka hledám svit,
v sklo jen kapky slyším bít – –
mysl mou a srdce halí
stesk a nuda.
Ptáš se: proč se srdci stýská?
Přijď zas k nám! Jak plachá laň
vidouc blesknout z houšti zbraň –
prchá všechen, jsi-li blízká,
stesk a nuda.
67
PAVEL MARAN.
Za letního večera.
Juž večer! V ticho doubravy se sklání,
v to ticho zadumané v svaté chvíli,
jen z dálky lehce zpěvný potok kvílí,
neb vánek časem v lehkém šepotání
do korun stromů zkazku svoji dýchá.
Po kmenech ještě tu a tam se honí,
jak nádech zlata, slunce políbení
již blednoucí, jak úsměv v mrtvém snění.
Tak ticho kol! Jen z křoví časem steskne
si pták, jenž s písní v zpěvné hrudi dřímá
a cvrček z louky tichou píseň zvoní.
Se stromů žluté pryskyřice roní
se jako ručej slz. – Vše kouzlem jímá
v té poušti temna jako svatyň snivá.
68
Ó přírodo, v své velebnosti velká!
Ať hřímáš v bouři,bouři jako orgij divá,
zdaž srdce boha v hrudi tvé to nelká,
ať v němém tichu, v klidném dřímáš snění,
v par závoj stajena, ať v rozechvění
své vášně „matkou být“ se chvěješ v záři,
zda nesplývá ten úsměv z boha tváří,
zda nejásá ten bůh, když jaro usměje se,
a zpěv se rozléhá po nivách, luzích, lese?
A člověk v také velké chvíli cítí,
že není sám, že za tou clonou taje
lesk božských snů jak tucha ráje hraje,
že na tvých ňadrech celý život sníti
a pít z nich lásku, souzvuk hmoty s duchem,
tvou krásu pochopit a v ni se vžíti;
z tvé knihy číst – že není v echu hluchém
hlas vlastní obrážet, leč poznání cíl svatý,
cíl pravdy, svobody v tvých tajích najít zlatý!
69
JAROSLAV ZALUŽAN.
Naše píseň.
Svým přátelům-studentům.
Rty naše bujných zpěvů hnízda,
hruď velké lásky svatý chrám...
ať kolem svět si řve a hvízdá,
my jděme tiše, plni síly,
vždy dál a dále, blíže k cíli,
až dojdem zářným ku hvězdám!
Slov rodných kouzlo dala máti,
strom víry vztýčil otec náš
a šedé chaty snové zlatí
nám v temné světa planou strži.
Cit v prsou, ruka Světlo drží
a Pravda slouží za palaš.
70
Šer, který slunce lidstvu třísní,
se rozplyň v aether! – Světlo buď!
A člověk zmírej v moři písní,
ať pouta prasknou! duch se vznese,vznese
jak v letní večer ptáci v lese...
paž k paži, k hrudi volná hruď!
Ó Volnosti! ty hvězdo příští,
jež zbudíš ze snů k žití zem,
Tvůj první paprsk ať se tříští
nám v hrdém čele, orlím zoru –
jen přiveď Čechám štěstí zoru
a zpívej českým za pluhem!
– – – – – – –
Rty naše bujných zpěvů hnízda,
hruď velké lásky svatý chrám...
Jak, bratři, svět si divě hvízdá!...
Jen leťme tiše, děti Síly,
vždy dál a dále svému k cíli –
však dojdem zářným ku hvězdám!
71
Píseň.
Byl večer tichý, hvězdy hrály,
zpěv duše na retu se chvěl...
Ó, tak jsme jednou spolu stáli,
kdy hvězdy plály,
a já Ji smavou, krásnou zřel.
Ó, Lásko, ty jsi motýl malý,
jenž plní sladkým bolem hruď...
Vím dosud, jak se ruce spjaly,
jak hvězdy plály,
jak řekli jsme si „S bohem buď!“
Jí v oku jasné perly tály,
já v líci vzdor a trpkost měl –
však naposled že v tiché žaly
nám hvězdy plály,
jsem přece ještě nevěděl.
72
Dech Smrti, úsměv neskonalý
v těch rysech měkkých tiše spal –
mou duší táhnul smutek stálý...
když hvězdy vzplály,
sny k Ní mě nesly v modrou dál...
Byl večer tichý, hvězdy hrály –
zpěv duše na retu se chvěl...
Ó, jak jsme sobe štěstí tkali!
Kdy hvězdy plály,
jak rád jsem Jí své písně pěl!
Květ lásky mladé větry svály
a písní šumí noci klid
a nová síla, ideály.
Ted’ hvězdy vzplály:
má rodná země, český lid,
můj lid!
73
Po přečtení Tvého dopisu...
Tu píseň, která v srdci vzplane
a ztiší nářek duše rvané,
dnů smutných divou, vzteklou bouří
jsem Tobě zapět chtěl.
Tou písní krev se v žilách vzbouří,
že vídám štěstí ve snů kouři,
chrám lásky tichý, velkolepý,
jak jsem ho dávno zřel.
Tou písní táhlou těkám stepí
dum hudbou spit a láskou slepý –
zřím k nebi – letím šílen dálí
tam k moři hvězdných včel,
74
kde vane míru nápěv stálý,
cos v hrudi jásá, vře a pálí
a duše plna vonné rosy – –
v dál prchá pláč a žel...
Tu píseň, slyš! co znají kosi,
jež v srdce lidská štěstí nosí
a život v zemské ráje mění,
jsem Tobě zapět chtěl!
75
Píseň smíru.
Jak z mraků luna bledá
Tvůj zrak se ke mně zvedá,
když na prsa Ti hlavu skládám,
sny pestré, tiché dumy spřádám
a šeptám píseň štěstí...
Jak z mraků luna bledá,
jež srdci usnout nedá,
v sen blyskne Tvoje bílé čelo,
že srdce, jež se vášní chvělo,
hned zpívá míru zvěsti.
Jak z mraků luna bledá,
již oko srny hledá,
svit jemný hází v stromy spící –
mou duši hlídej milující,
ať může v písních kvésti.
76
Sonet finale.
Tón poslední... V les, pole táhle vyzní,
pak zmlkne v dálce jako píseň ptáka,
když voní květ a lazur ve sny láká,
zem v páře, po hvězdách zor věčně žízní.
Ó, písně jitřní!... Hruď se chvěje trýzní,
svět plaší sny a srdcem táhnou muka,
bouř ladí harfy... Kraj se chmuří, smráká
a duše smutná touží, zmírá žízní...
My zticha zapěli jak ptáci z jitra,
Vznět lásky, Pravda, Soucit šlehnul z nitra,
sen o Svobodě rosil písně ranní...
Teď hudba jiná za horou se budí...
Ó, pějte dál! Tón světa když Vás raní,
vzpomínka mládí nový vzlet Vám vzbudí!
77
OBSAH.
Strana
Předmluva 5
Josef Dyrhon. Místo prologu 7
Jiří Budovec. Studentská píseň 9
Jaroslav Vltavský.To vídám rád 11
Zas přijde podzim 13
Z „Parabol.“ Můra 14
Zrnka zlatá 14
Štěstí 15
Epigoni 16
O mé lásce k poesii 17
Josef Dyrhon.Vám, paní má 18
Jak my, tak rozešli se mnozí 19
Josef Ruben.Písnička 20
Gustav Mach.Otci 21
Matce 21
Pozdní růže 22
Karel Hlaváček.Starý herbář 24
Prokop Skalický.Na ledě 26
Růže 28
V té mlze podzimní 30
[79]
Strana
Fr. Karlínský.Doubravy tmavé, stinné vy háje 31
Podzimní nálada 32
Josef Prušák.Bratr Fulgenc 34
Jarní motiv 41
J. ArenAren.Dozvuk z léta 42
Karel Lang.„Je connais un petit rossignol“ 44
Andante 46
Máme se rádi 47
Elegie podzimku 48
Václav Lípa.Kus idylly 49
Sousedská 56
Po žních 60
Jiří Budovec.Vyznání 62
V těch večerech 64
L. J. Trakal.Již shasl den 66
Stesk a nuda 67
Pavel Maran.Za letního večera 68
Jaroslav Zalužan.Naše píseň. Svým přátelům-studentům 70
Píseň 72
Po přečtení Tvého dopisu 74
Píseň smíru 76
Sonet finale 77
Knihtiskárna B. Stýbla v Praze.
E: jj; 2004
[80]