Bratr Fulgenc.
Byl podvečer, již slunce pospíchalo
do lesů tmavých, aby v jejich klíně
sen snilo tichý, cestou unavené.
Nach červánku se rozlil po západě
a horám líbal čela zachmuřená,
svit jeho vnikl do klášterní chodby,
jenž postaven byl lesa na pokraji.
Věž jeho prostá v středu stála hradby,
k ní kostel tulil se a obydlí též mnichů,
již život tady bohu zasvětili.
Teď z modliteb se ubírali právě
po tichých chodbách, každý do své cely,
by dle své vůle oddali se práci.
A když jich slední utichnuly kroky,
kleriky bílé ztratily se v šeru,
tu z jedné cely bratr vyšel mladý,
34
by oznámil jich otci ctihodnému,
že bratr Fulgenc brzy z jejich středu
se odebéře k hvězdnatému nebi. –
Za malou chvíli v chodbách quadratury
se mniši sešli zprávou překvapeni.
***
Jim drahým bratr byl, ten samotář,
jenž sobě žil a svým snad obrazům,
nad nimiž skláněl hlavu celý den.
Byl ke všem laskav, ke všem úslužný,
však život jeho byl jim hádankou.
Co před tím bylo, nežli život svůj
v kláštera stěny chmurné uzavřel,
to nikdo nemoh’ nikdy uhodnout.
Své obrazy vždy nade vše měl rád
a často viděli ho bratří, prý,
když náhodou zabloudil jejích krok
v odlehlou kapli Panny Marie,
jak na obraz pohlížel oltářní,
jejž po příchodě v klášter maloval,
po dlouhou dobu v slastném nadšení;
ba nevěděl, že někdo přítomen
jej pozoruje z bratří potají.
Kdys jeden z nich, prý, viděl dokonce,
jak před obrazem tím se rozplakal,
jak slzy hojné líce smáčely,
35
a hlava krásná klesla na prsa,
z úst vzdech se vydral mocný, zoufalý,
v němž srdce žal se tajil veliký. – –
Od doby té pak chodil zasmušen
jak stín jen mrtvý často chodbami,
však nikomu se nechtěl svěřiti,
co duši jeho svírá ubohou.
Žal zvolna v srdci hlodal dál a dál,
den ode dne byl bratr smutnější,
a všichni tušili, že smutek ten
jen smrt snad jednou rázem zaplaší.
Dnes poznali, že soud jich neklamal,
že bratr Fulgenc brzy dotrpí,
a v duchu boha jenom prosili,
by konec jeho jako život byl
tak tichým jen, jak lehké usnutí. –
Snad přáli mu i brzkou jeho smrt,
vždyť tušili, že bude vítanou,
když věčný mír té duši přinese. – –
Jen jedno trápilo je velice,
že životní své velké tajemství
jim neodhalí nikdy, nikdy víc,
že odejde, jak přišel, nepoznán.
Teď z cely jeho převor vystoupil
a bratrům zjevil vůli poslední,
již bratr Fulgenc jemu oznámil:
36
by na obraz ten mohl pohledět,
jejž v kapli Panny kdysi maloval.
Tu v křeslo měkké usadili jej
a v kapli nesli k jeho obrazu.
Pak svíce kolem všecky rozžali;
v jich světle obraz stkvěl se nádherném.
Zrak chorého se tichou slastí chvěl,
rty šeptaly snad tichou modlitbu,
neb mluvily snad s někým vzdáleným.
Když dlouhou dobu hleděl na obraz,
kol rozhlédl se potom po bratřích,
tvář ruměnec mu jasný pozastřel,
jak červánek, jímž slunce loučí se,
když v tmavé lesy žhavé zapadá,
a ruku stisknul tučnou probošta.
Rty jeho trpký úsměv přeletěl,
ten úsměv zvláštní, v kterém těžko jestjest,
zda radostiradosti, neb žalužalu, uhodnout.
Pak svěřil jim, že vinu, těžký hřích,
jenž dlouhý čas již jeho tíží hruď,
by vyznal rád, by předstoupiti moh’
před boží trůn od viny očištěn. –
Na jeho rtech zrak všechněch spočinul,
neb tušili, že velké tajemství,
jež po celý čas choval v duši své,
teď při odchodu všechněm oznámí.
37
Tvář bledou pak mu převor pohladil,
a láskyplný pohled chorému
již odpuštění předem zvěstoval. –
Čas v tichém letu rychle ubíhal,
a kaplí znělo bratra vyznání:
„Já úmyslu jsem nikdy neměl dřív
svůj život trávit ve zdech kláštera,
mně mladost šťastná rychle míjela,
jen svému umění jsem stále žil.
Až jedenkrát, byl osudný to den,
jsem ženu spatřil krásnou, anděla, –
jen jeden pohled plachý dostačil,
a život můj byl na vždy ztracený.
Neb jako krásnou, bídnou byla též,
to tělo krásné satana byl byt,
ty očioči, modré v květu pomněnkypomněnky,
to pekla výhně byly zhoubného.
Však přes to já ji musil milovat,
ji zachránit jsem dlouho snažil se
a nic jsem nedbal lidí výsměchuvýsměchu,
neb láska věru nezná překážek. – –
Však nebudu dál líčit útrapy,
mou duší mladou které zmítaly,
až dohnaly ji na kraj propasti,
v níž s tělem byl bych duši zničil též.
Bych žití svému konec učinil,
jsem zabloudil kdys v tyto končiny,
38
a před mým zrakem náhle žasnoucím
stál klášter tichý, tvrzi podobný.
Tu cizí jakous mocí puzen jsa,
za zvonec chytnu, jeho drsný hlas
ku fortně volal bratra vrátného,
jenž ruku podal tonoucímu již
ve hloubi hříchů svojich člověku. –
Zde spatřil jsem po dlouhém čase zas
zář lásky pravé, krásu zbožnosti
a denně bohu zde jsem děkoval,
že nedal zhynout duši bloudící.
Bych dokázal svou vděčnost skutkem též,
ten obraz zde jsem počal malovat,
však ďábla ruka ruku vedla mou,
když dílo skončil jsem, tu hleděla
ze tváře Panny známá podoba
té ženy bídné, v hříchu žijící.
A hříšník já jsem neměl dosti sil,
bych obraz onen ihned zničil zas,
ba toho šílený se dopustil,
že na oltáři zde je umístěn. – –
Svůj hřích pak,pak abych ještě dovršil,
zde trávíval jsem mnohé hodiny,
na její tvář jsem hleděl zanícen,
a brzy uvěřil jsem v duši své,
že ona žena vlastně světicí
a k ní se nesly moje modlitby. –
39
Já viděl ji tam v nebi hvězdnatém,
jas glorioly černý krášlil vlas,
kol andělíčků roje nesly se
a všichni byli jí tu ke službám.
Ach, velký hřích, však mnoho trpěl jsem.“ –
Při slovech těch se náhle zamlčel,
krev zbarvila mu bledé, zvadlé rty,
jak smrt by na ně vdechla polibek.
Však jeho oko modré, krásné tak,
to nejevilo žádné útrapy,
ba naopak jsi zřel v něm tichý klid,
jenž dlouho již se duši vyhýbal.
Pak žádal ještě otce převora,
když tento hřích mu velký odpustil,
jenž nikomu však hříchem nezdál se,
by tělem Páně jemu posloužil.
Klid tichý zatím zavlád’ svatyní,
v níž chystali se mniši k modlitbám.
Hlas varhan náhle ticho přerušil
a mohutné tu „Salve“ zaznělo,
jímž bratří naposled se loučili
se druhem svým, jejž právě poznali.
Zvuk poslední když zaleh’ na chodbách,
tu ruku Fulgenc bratřím podal všem,
a poslednímu skonal v náručí.
40