Kus idylly.
U řeky na břehu, jenž dál se šířil v lada,
je mezi stromy skryta chýže osamělá,
ač nízká jest a chudá, střecha obemšelá,
v ní starý převozník a vnučka jeho mladá
přec obývají klidně, spokojeni zcela.
On muž je starý již, a přemnohá ta zima,
co přečkal jich, mu vlas i vousy posněžila;
kdys mnohá strast ho asi hnětla, jež mu vryla
hluboké v čelo vrásky – však teď mír jen dřímá
mu v oku. –
A jak luční květinka ta vnadná
je mladá vnučka jeho krásna, prostomila,
že vůkol ve kraji as není nad ni žádná.
A mnohým, kdož ji zřeli, srdce zabušila
ve prsou prudčeji, a povzdechli si skrytě:
49
Kéž mojí byla bys, ty krásné, sladké dítě!
Jen ze všech jediný, když kolem chaty kráčel,
si bolně nepovzdech’ a domek dále minul,
však jas mu v očích blysk’ a spěšně kroky stáčel
k okénku, z něhož smavý dívčí zrak mu kynul.
Však byl to jonák též! Tak statné, štíhlé tělo,
vlas jako havran černý, smělé, jasné čelo
a pod ním tmavý zrak, jenž šlechetnost jen věstil.
Ký div, že zjevem svým i dobrou svojí duší
si rychle do srdéčka Lidky cestu klestil,
již dřív jak vídal ji – že srdce kvapem buší
a tvář se rdí – on cítil; teď byl šťasten zcela.
Když ku horám již slunce koule rudá spěla,
v ně níž se nořila, – již cestou známou spěchal
Vít ku chatě, kde dávno srdce svoje nechal –
tam vždycky s Lidkou dleli spolu na zahrádce,
kde kos jim písně pěl – a bylo jim tak sladce...
A starý převozník vždy s lící usměvavou
zřel na ně blažené a jako vůně lesem
vzpomínky na ty časy táhly jeho hlavou,
kdy také chodíval vždy denně v srdci s plesem
ku dívce milené, jež ženou pak mu byla.
A když pak dětským křikem síň mu oživila,
tu šťasten byl on zcela. Rychle ubíhala
50
ta léta jim. Syn vyspěl v hocha ve statného,
byl kovářem; pak vojna jemu nastávala.
Ji šťastně odsloužil a do vsi spěl, kde jeho
rodiče bydlili – i dívka milující.
A brzy novou svatbu chýž u řeky zřela.
V kovárně usídlil se pak – tu obdržela
proň za věno od otce mladá jeho ženažena.
A žili spokojeně. Kéž by jejich žití
tak dále plynulo! Než nemělo být více.
Tu válka povstala, v boj musil on též jíti.
To bylo rozloučení smutné. Všechny jala
tak divná předtucha – a ta je nesklamala.
Již brzy srazila se vojska u Skalice –
tam pruská koule také jeho k zemi sklála.
Tam kdesi snad mu roste na hrobě jen tráva...
A mladou vdovu jeho neblahá ta zpráva
již nezastihla víc: Dcerušce život dala,
svůj sama ztratila. –
Tak v dáli syn jim zhynul
i snacha, nad niž nemohlo být dcery věrné –
a ještě boží prst ku další ztrátě kynul.
Let málo odlétlo – a do té země černé
tak těžce zkoušený převozník choť svou vložil.
Tak žalno vzpomenouti na ty těžké doby!
Tam při vesnickém chrámě dva jsou nízké hroby
51
a třetí v daleku – a v nich ti, s nimiž prožil
část žíti lepší jistě a snad vetší taky.
Teď osamělý byl a vnučka jemu všecko.
Jak často k nebi zdvihal ve modlitbě zraky,
by bůh mu aspoň ponechal to drahé děcko,
by na té žitím pouti k útěše mu bylo.
A prosby jeho vroucí nebe vyplnilo.
Při dědu starostlivém dívka vyrůstala
a v pannu tělem, duší krásnou dospívala.
Ó sterý nebi dík, že vnučka tak je zdárná,
že péče jeho velká nezůstala marná!
A starci vnořenému ve vzpomínky zdá se,
že štěstí – nevěrné mu často – usmívá se
zas na dům jeho a že dál mu bude přáti.
Neb jistě Vít již brzo přijde požádati,
by Lidušku si drahou k oltáři moh’ vésti.
Je hoch to řádný, – spolu rádi se tak mají –
kéž po celý pak život sídlí u nich štěstí
a tolik běd jak on kéž nikdy nepotkají!
Již slunce zapadlo za šedé hory v dáli
i záře červánků též zvolna pohasíná,
nad krajem Večer letí, v závoj svůj vše halí
a k rozloučení šťastné děti upomíná.
Ti v tichém hovoru dlí podál převozníka –
52
jak rychle blažená ta chvilka jim vždy zniká! –
A zdá se, že byl hovor jejich důležitý.
Tu Vít se blíže béře – trochu rozpačitý –
ku starci; rukou černé počechrává vlasy,
chce as mu – zdá se nějak slavnostně – cos říci –
tu tichou krajinou se táhlé ozvou hlasy,
tu s druhého kdos břehu volá po pramici.
A Vít již – významně na Lidku svoji kyna –
ku břehu pospíchá, by zastal převozníka,
tak ochotně – a již kol lodi voda stříká...
A dědu Liduška tu zatím v uzardění
se kolem šíje věsí, tiše jemu sdílí,
že Vít dnes přišel sem jej žádat, přivolí-li –
dál mluvit nemůže, jen modré oči její
tak vroucně, prosebně na děda pohlížejí...
„A ty bys...?“ ptá se on a tmavý vlas jí hladí.
„Ó dědečku, což já – my tak se máme rádi“rádi,“ –
jí z růžových těch rtíků rychle vyletělo.
A škádlivý děd praví líbaje ji v čelo:
„Tak již zde nelíbí se, vlaštovičko drahá,
a chceš mi odletět? Vždyť s tebou odletělo
by všechno štěstí mé“mé,“ – a svoliti se zdráhá.
A Lidce v očko slza vhrkla. – „Když již dříve
jste dovolil nám –„ zří však, děd že usmívá se,
že žertem brání jen – již oko v lesku zase
a šťastna děda líbá, hladí vlasy sivé. – –
Vít mezi tím svůj úkol vykonav se vrátil,
53
co vše tu děje se, on dobře asi to ví,
nit řeči, již, jak zdálo se, dřív nějak ztratil,
teď náhle nalezl a mluvil ku dědovi:
„Ó splňte žádost naši, naše přání vřelé!
Nám štěstí naše přál jste – nuže ať je celé –
vždyť s Liduškou se tolik, tolik máme rádi!
Jsem sice chud a jenom skrovničce mám statku,
jen pole kousek a ve vísce malou chatku –
však budem spokojeni. Stokrát vynahradí
vše jiné láska, jež nám srdce v jedno svádí.
Ó splňte prosbu, požehnejte hlavám našim,
a přejte, ať smím slouti věrným synem vaším –
ať oba vaše jsme vás milující děti!“
Poklekli oba – a všem slzy v oči letí.
K nim stařec vztáhl ruce v požehnání
a rozechvělé rety tiše hovořily:
„Bych viděl spolu vás – též mé je vroucí přání
a modlitby mé všechny za vás k nebi cílí.
Tak vratký, často trudný je ten život lidský –
nuž jděte spolu jím a buďte šťastni vždycky.
Vám žehnám, drahé děti – sic jen slovy mohu –
kéž vše vám vyplniti zalíbí se bohu!“
Kmet domluvil a vřele přivinul je k sobě.
Tak sladce, blaze bylo všem v té svaté době!
Poprvé milenci pak vroucně objali se,
rty jejich k prvnímu teď políbení spějí
54
(k „prvnímu“ před dědem as – však to nepoví se).
Ve větvích kos se rozpěl ještě jásavěji,
že zdá se, že to jejich štěstí také tuší – –
a jim je sladko tak a blaho v mladé duši...
Dnes později se rozloučili než den jiný.
Již noční skláněly se dlouhé k zemi stíny
a v ticho, ve spánek se všecko pohřížilo.
Zas o dvé lidí víc teď v světě šťastno bylo
a s důvěrou tak čistou v příští doby zřelo,
že jak nyní mít budou stále jasné čeločelo. – –
Povídky mojí konec tak je idyllický –
však vratký, často trudný je ten život lidský –
nuž Vít a Liduška ať jsou v něm šťastni vždycky!
55