Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce.
(A. N.)
Ubohá, příliš zápasila s tebou bledá Velitelka
a nekonečné dni, prosáklé agonií...
Pak náhle, jak magnetická střelka,
když pouto kovu na ráz uvolní ji,
ku svému polu tvá duše vrátila se...
co zatím já, poslední z pyšného toho rodu,
v náruči lásky hýřil jsem v rozkoše mohutném jase,
skájen polibky Života – první nového rodu. –
Oprýskaný palác baroku poslední ozdoby ztratil,
poslední lampa praskla v komnatě pobořené,
dým prachu zdviženého poslední vůni dech skrátil –
a přes trosky polnice moje s novou hymnou se žene.
Vždy staré bohy dorazit třeba, by novým se vztýčily chrámy!
Ubohá, příliš zápasilo s tebou Žití neuprosné
a velikým Smutkem tě škrtil konec tiché té drámy...
Dnes nad rovem, kam mlhavé jitro hází krůpěje rosné,
na korouhvi odboje vztyčuji hrdé rytmy své sloky.
S nesmířitelným záštím k těm, jež tys ještě ctila,
obrazoborec v chrámech, kam tys ještě chodila roky,
a s kypícím opovržením k těm, pro něž ti omluva zbyla,
kněz nepotřísněný v nové renaisance dómě –
klidné jsem zdvihl slovo, jímž z hlouposti hodili po mně,
pro svůj štít bílý slovo: enfant terrible!
40
Frant. Sekanina