Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce.

Karel Babánek Fr. R. Bergmann Vilém Bitnar Sigismund Bouška Otokar Březina Xaver Dvořák Milan Fučík Karel Kamínek Jiří Karásek ze Lvovic Bohuslav Knoesl Julius Alois Koráb Josef Leda František Merta Stanislav Kostka Neumann František Sekanina František Soldan Viktor Souček František J. Zeman Luisa Ziková

Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce. (A. N.)
Ubohá, příliš zápasila s tebou bledá Velitelka a nekonečné dni, prosáklé agonií... Pak náhle, jak magnetická střelka, když pouto kovu na ráz uvolní ji, ku svému polu tvá duše vrátila se... co zatím já, poslední z pyšného toho rodu, v náruči lásky hýřil jsem v rozkoše mohutném jase, skájen polibky Života – první nového rodu. – Oprýskaný palác baroku poslední ozdoby ztratil, poslední lampa praskla v komnatě pobořené, dým prachu zdviženého poslední vůni dech skrátil – a přes trosky polnice moje s novou hymnou se žene. Vždy staré bohy dorazit třeba, by novým se vztýčily chrámy! Ubohá, příliš zápasilo s tebou Žití neuprosné a velikým Smutkem tě škrtil konec tiché té drámy... Dnes nad rovem, kam mlhavé jitro hází krůpěje rosné, na korouhvi odboje vztyčuji hrdé rytmy své sloky. S nesmířitelným záštím k těm, jež tys ještě ctila, obrazoborec v chrámech, kam tys ještě chodila roky, a s kypícím opovržením k těm, pro něž ti omluva zbyla, kněz nepotřísněný v nové renaisance dómě – klidné jsem zdvihl slovo, jímž z hlouposti hodili po mně, pro svůj štít bílý slovo: enfant terrible! 40 Frant. Sekanina